Balthus: Číhat na světlo

20. září 2010
00807217.jpeg

Francouzský malíř Balthasar Klossowski de Rola, známý pod svým zkráceným jménem Balthus (1908–2001), patří mezi pozoruhodné výtvarné umělce a zvláštní solitéry 20. století – svým klasickým pojetím malby a vyhraněně formulovaným názorem. Nehonil se za tepem doby, ani každoročně nenaplňoval galerie výtvarnickým haraburdím, ale ve skrytosti a tichu se malbou navracel k renesančním mistrům a odkazoval k tradici.

Na sklonku svého dlouhého života – dožil se 92 let – který trávil ve švýcarském ústraní, zveřejnil celou řadu svých textů, úvah, dopisů, vzpomínek a rozhovorů, ve kterých zřetelně objasnil svá umělecká a lidská stanoviska. Dávají bezprostředně nahlédnout do způsobu Balthusova jasného a přitom pokorného, jazykově vytříbeného a výrazově přesného uvažování o smyslu tvorby a hledání duchovních zřídel. Malířovo vidění je možná nejlépe ukryto v jeho vlastních slovech: „Nepokouším se vyjádřit sám sebe, ale spíše svět.“ Nebo: „Malovat portrét, to není křičet Já! Já! Já! Znamená to vstoupit do druhého člověka, stát se jím.“

Pět pokračování z Balthusových vzpomínek a úvah připravil Miloš Doležal.

Balthus se narodil 29. 2. 1908 v Paříži umělecky založeným rodičům polského původu, kteří první léta manželství strávili v Paříži, v intelektuálním prostředí a v blízkosti malířů P. Bonnarda, H. Matisse, A. Deraina aj. Na začátku první světové války berou Balthuse s sebou do Berlína, ale poté, co se rozcházejí (1917), se jeho cesty dělí mezi válkou rozbité Německo a klidné Švýcarsko. Balthuse pochopitelně poznamenává toto kosmopolitní a intelektuální prostředí, ve kterém se přirozeně mluví italsky, německy, francouzsky a anglicky.

00111996.jpeg

Matčiným důvěrným přítelem byl básník Rainer Maria Rilke, který podporoval předčasně zralého mladíka a povzbudil ho také k vydání prvotiny kreseb Mitsou, které zaštítil svojí předmluvou. V té době se mu do rukou dostávají také knížky o čínské kultuře a Tao. S pomocí A. Gida se Balthus vrátil v r. 1924 do Paříže a s finanční pomocí, částečně opatřenou Rilkem, začal u Bonnarda studovat malířství a v Louvru kopíruje Poussinovy obrazy. O prázdninách roku 1926 v toskánských městech (Florencie, Arezzo, San Sepolcro, Siena) kopíruje mistry ranné renesance. V Berlíně a Curychu portrétuje rodinné přátele. V Curychu také probíhá v r. 1929 jeho první malá výstava a jako voják působí ve francouzské armádě v Maroku (1929–32).

Balthus si začal brzy finančně vypomáhat přijímáním zakázek k portrétování a scénografickými návrhy pro divadlo. Jako scénograf a kostýmní výtvarník debutuje v Theatre des Champs-Elysées (1934), spolupracuje s Artaudem, později s Barraultem a Camusem v Divadle Marigny-Paris a Divadle Odéon.

V Paříži také poznává André Bretona, Paula Eluarda, Pierre-Jean Jouveta, Picassa a také Alberta Giacomettiho, jejichž pevné přátelství trvá třicet let až do Giacomettiho smrti. V letech 1953–61 žije ve francouzském zámku Chassy a mimo několika výstav (New York, Turín a Řím) se intenzivně věnuje malbě. Na začátku šedesátých let jej André Malraux pověřil vedením francouzské Akademie výtvarných umění v Římě, sídlící ve Ville Medici.

Do širšího, světového povědomí vstoupil především důležitou výstavou svého díla, která proběhla v r. 1983 v Centre Pompidou v Paříži a o rok později v Metropolitním muzeu v New Yorku. Je zastoupen v neprestižnějších světových galeriích, převážně ve sbírkách amerických muzeí. Balthusovo výtvarné dílo je podivuhodně koncentrované – od napjatých a zamyšlených portrétů žen a adolescentních dívek, které maluje rozechvělé spodními proudy erotiky a zoufalství, až k jeho vystavěným krajinám s osamělými postavami.

Poslední dvacetiletí svého života tráví Balthus se svojí ženou v ústraní, v malé vesnici Rossiniére, vklíněné do alpských svahů na švýcarsko-italském pomezí. Balthus zemřel 18. února 2001 v Rossinière ve Švýcarsku.

00807218.jpeg