Ballekův Macbeth v Divadle Jiřího Myrona je opravdovou podívanou. Ale má ještě rezervy

03060513.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03060513.jpeg

Národní divadlo moravskoslezské uvedlo ve čtvrtek 6.února na scéně ostravského Divadla Jiřího Myrona premiéru tragédie Williama Shakespeara Macbeth. V dramaturgii Kláry Špičkové a v režii Rastislava Balleka je nejnovější ostravský Macbeth zřejmým pokusem o postdramatické divadlo.

Inscenátoři už ve svých předpremiérových prohlášeních netajili snahu udělat Shakespeara jinak, než je dnešní publikum zvyklé.

I když je snaha inscenačního týmu zbořit představy publika měšťanského divadla zřejmá, nelze říci, že by tím téma Shakespearovy nejčernější tragédie bylo upozaděno.

Scény, ve kterých tečou potoky krve, nemohou nechat nikoho chladným

V úvodní scéně tří čarodějnic trvá několik minut, než postavy promluví. Těch několik minut je naplněno hudebním, zvukovým a pohybovým chaosem. V hledišti se postupně rozlévá neklid a nervozita, ale když začnou čarodějnice rozhazovat po scéně hadrová tělíčka mrtvých novorozeňat, když je tělíčko nemluvněte nabodnuto na kopí a v gestu jakoby opékáno na rožni, slabší povahy zavírají oči. A tak je to až do konce představení. Scény, ve kterých tečou potoky krve, nemohou nechat nikoho chladným.

Inscenace je opravdovou podívanou

I když je text hry v překladu Martina Hilského destruován na místy nesrozumitelnou řeč, je inscenace na druhé straně opravdovou podívanou. V působivých děsivých jevištních obrazech je za pomoci syntézy slova, pohybu, hudby a barev zobrazena hrůznost a nelidskost konání, které s lidstvím nemá nic společného. Dosažení moci prostřednictvím vraždy - to je hlavní téma Shakespearova Macbetha, a to je také stále téma hry upravené Klárou Špičkovou a Rastislavem Ballekem.

Z jeviště prýští snaha všech aktérů vyrušit z letargie a lhostejnosti dnešního diváka, který se s vraždou potkává denně ve sdělovacích prostředcích, který má za sebou zkušenost dvou světových válek i dnešních teroristických útoků, a pro kterého je cena života běžnou položkou na denním účtu.

Scénografka a autorka kostýmů Katarína Holková pracuje se třemi základními barvami: s bílou, černou a krvavě rudou. Hrací prostor je v jejím pojetí přísně účelný. Je to jednoduché, centrálně na točně umístěné mírně zvýšené pódium se zadní stěnou, které má svůj rub a líc. Kostýmy jsou nadčasové, symbolické, ale místy také odkazující na dnešní realitu, to když se před očima diváka objeví družina krále ve vojenské výstroji současné protiteroristické jednotky se samopaly v rukou a reflektory na helmách.

Hudba Andreje Kalinky je psána speciáně pro každý okamžik inscenace - místy jde o velkou hudební plochu a místy o jeden akord akcentující třeba jediné vyřčené slovo. Je to hudba velmi působivá, místy doslova uši drásající.

Herci jsou režisérem vedeni k silně expresivnímu výrazu

Text místy jen drmolí, šeptají, nebo naopak až hystericky vykřikují. Režisérův záměr snad nejlépe naplňuje Lada Bělašková v roli Lady Macbeth. Její scéna s až do hysterie přehraným zármutkem zastírajícím vlastní podíl na vraždě krále je vrcholem hereččina výkonu.

Vladimír Polák hraje Macbetha jako hříčku v rukou zlých sil, mezi které ovšem řadí i vlastní neschopnost postavit se zlu, i vlastní touhu po moci. V jeho pojetí se po jevišti potácí člověk pronásledovaný sám sebou, svými činy a výčitkami svědomí, které nelze umlčet ani zabít.

Výraznou postavu vytváří Jan Fišar v roli mstitele Macduffa. Protipól zla v jeho pojetí je vystavěn pomocí opačného charakteru chování, jednání i mluvy vůči představitelům zla. Tam kde král Macbeth či Lady Macbeth hytericky řvou a nesrozumitelně ječí, tam Macduff mluví jasnou klidnou řečí a jedná s rozmyslem, klidně a účelně.

Výborný výkon odvádí František Strnad v roli Banqua, jeho postava je i po vlastní smrti na jevišti stále viditelnou a výraznou výčitkou svědomí a Macbethovou děsivou vidinou. Mezi další výrazné postavy patří Hekaté Anny Cónové.

Rádoby novátorství potvrzuje stále trvající hodnoty divadelního tvaru

Inscenace hry Macbeth v podání činohry Národního divadla moravskoslezského bude dnešním publikem přijímána s rozpaky. Konzervativní divák ji spíše zatratí, mladé publikum snad ocení pokus o formální novinky.

I když lze inscenaci jako celek zařadit do celku pokusů o něco nového, spíše však svým rádoby novátorstvím potvrzuje stále trvající hodnoty divadelního tvaru, mezi které patří sdělení poselství autorova textu a srozumitelnost všeho, co se z jeviště line do hlediště. A v této rovině má Ballekův Macbeth rezervy.