Aziza Brahim & Sahra Halgan: Písně z Ďáblovy zahrady

Zatímco Sahra Halgan se z francouzského exilu mohla do Somalilandu nedávno vrátit, Azize Brahim zůstává Západní Sahara už čtyřicet let zapovězená. V tom se jejich dramatické životní příběhy liší. Neochota oddělovat politiku, národní kulturu a osobní zájmy naopak tvoří styčné body. Zpěvačky vycházejí ze sebejistého předpokladu, že hudební dědictví předků je nutné moderně inovovat a tradiční konstanty násobí darem efektivního využití zkušeností nabytých v exilu a spoluprací se západními rockovými producenty.

Klíčové pro porozumění takových snah je dobré znát například taktiku západosaharského hnutí Fronta Polisario: proti mlčení politických lídrů postavit mínění světové veřejnosti. Namísto boje upřednostnit hudbu a poezii, což se oběma zpěvačkám podařilo. Už předcházejícími alby bodujícími v žebříčcích world music a koncerty na mnoha významných festivalech totiž probudily zájem západních posluchačů o dění v Západní Sahaře a Somalilandu.

Když Sahra Halgan vystoupila v roce 2011 na pražském festivalu Respect, kdo z nás – upřímně – tušil, kde leží Somaliland: samozvaný, mezinárodně neuznaný stát, zároveň nejklidnější, relativně prosperující region na severu Somálska s vlastním presidentem a klanovou vládou.

V somálském kotli krveprolití, terorismu islámské organizace al-Šabáb, obrovského hladomoru a dlouho v podstatě nefunkčního státu ze samého světového ekonomického dna, představuje Somaliland ostrůvek relativního klidu. Draze vykoupeného. Než se v roce 1991, hned po vypuknutí somálské občanské války, region osamostatnil, byl v předchozích třiceti letech zpustošen jako celé Somálsko a zákon šaría tvrdě prosazujícími islamisty vracen kamsi do středověku. Utekl odsud každý, kdo mohl a hudební scéna tak dodnes připomíná vyhaslé ohniště, rozdmýchávané umělci roztroušenými po celém světě.

To, co jsme u ní vždy bez možnosti srovnání nejvíc vnímali (protože o hudbě ze Somalilandu toho víme opravdu málo), byly somálské tradiční skladby pod napětím západoafrických rytmů. Vysvětlení tak zeměpisně neobvyklé kombinace zdá se být u kosmopolitně založené Sahry Halgan prosté: na předchozím albu z roku 2009 ji doprovázel kytarista Peter Solo ze západoafrického Toga a pokud na novince Faransiskiyo Somaliland přibyly tuarežské pouštní blues, rocková energie, valivý trans lovecké hudby z malijského kraje Wassoulou a hravá psychedelie, stojí za ní tři Francouzi.

Sahra Halgan Trio: Faransiskiyo Somaliland |foto: Buda Musique – Universal

Stačí znát jména a není se čemu divit: kytarista Mael Saletes a kontrabasista Vincent Bertholet patří k páteřním členům švýcarské fusion skupiny Orchestre Tout Puissant Marcel Duchamp, považované za jeden z nejvýraznějších objevů poslední doby. Sekunduje jim perkusista, hráč na kamalengoni a producent Aymeric Krol. Za ním jde zase úspěch malijské skupiny BKO Quintet, formací originálně spojující loveckéou hudbu s griotskou tradicí a rockem.

Multikulturní přesahy, po jakých dnes mnozí sahají, ale jen někteří zvládají obrátit ve prospěch výjimečné hudby, se pro Sahru Halgan ukazují být pravým požehnáním. Nestále rytmy pak ideálním podložím pro její hlas, těkající mezi lyričností a dravým ječením. Album doprovází DVD zachycující ve filmovém dokumentu režiséra Crise Ubermanna její životní příběh usazený do historie Somalilandu.

Na veletrhu Womex se to loni hezky sešlo: Chris Eckman převzal cenu pro nejlepší label Glitterbeat a Aziza Brahim naplněnému sálu představila skladby z očekávaného alba Abbar el Harmada natočené v Eckmanově produkci pro vítězný label. „Náš žalozpěv vynáší pouštní vítr až do nebe, ale naděje na mír pro Saharawis bledne. Své lásky k vlasti se ale nikdy nevzdáme,“ zpívá Aziza o těžkém údělu své země, do které se ještě nikdy nepodívala.

Saharskou arabskou demokratickou republiku od 70. let z velké části okupuje za přihlížení západních mocností Maroko, podtrhující status quo vybudováním bezmála tři tisíce kilometrů dlouhé, zaminované ochranné zdi, oddělující území bohatá na nerostná ložiska od vyprahlé, neúrodné pouště. Tu kontroluje Fronta Polisario, po letech krvavé guerillové války proti Maroku, odhodlaná dosáhnout spravedlnosti cestou informačního zpěčování, v současnosti nejúčinnější zbraně národa Saharawis, udržující povědomí o národní identitě v alžírských uprchlických táborech, kde už desítky let skoro polovina Saharawis v těžkých podmínkách přežívá.

Před čtyřiceti lety se ve skalnatém alžírském regionu El Hamada, místně nazývaném Ďáblova zahrada, narodila i Aziza Brahim, považovaná po smrti zpěvačky Mariem Hassan za nejzářivější hlas Saharawis a západosaharského pouštního blues hawl: velmi vypracované soudržnosti muzikanství a poezie v jazyce hassaniya.

Aziza Brahim: Abbar el Hamada |foto: Glitterbeat Records

Tvorbu Azizy Brahim odjakživa určuje nomádství: Fronta Polisario ji nechala vystudovat hudbu na Kubě, pak jezdila po světě s Mariem Hassan, a když se usadila v Barceloně, aktivně vstupovala do nejrůznějších mezinárodních projektů. Teprve Chris Eckman jí ale na minulém, daleko akustičtějšímu albu Soutak pomohl dotáhnout autorskou vizi do takřka dokonalé podoby, slučující zpěvaččiny politické názory se soucitnou hudební výpovědí.

Se sílící frustrací z exilového zoufalství bez brzkého řešení a probíhající uprchlické krize, kterou v textech nemohla minout, přidala Aziza na albu Abbar el Harmada (Across the Hamada) na naléhavosti, emocionalitě a hlasitosti: jeho zvuk proto ovládli hned čtyři kytaristé, včetně hostujícího Samby Tourého z Mali a důrazná senegalská rytmika, ke které se Aziza znovu přidává s bubnem tebal.Smířlivý dialog mezi zeměmi, kulturami, generacemi, národy, vírami a lidmi, jak Aziza Brahim album popisuje, prostoupil i do hudby: mixu hawl, západoafrických rytmů, tuarežského rocku, flamenca a kubánského sonu.

Přesvědčení, že budoucnost vypadá lépe, než lze z přítomnosti rozumně odvodit, můžeme a nemusíme věřit, jenomže Sahra Halgan přece také nikdy nedoufala, že ještě uvidí domov a dnes v hlavním městě Hargeysa buduje kulturní centrum a chystá se aktivně zapojit do politiky. Přejme to i Azize Brahim.