Autorka hry Mikve uvádí v Česku hru o mateřství. Jsou věci, ke kterým už nejsem tak kritická, říká Hadar Galron

Ze zkoušky I love mamma
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ze zkoušky I love mamma

Mateřství z pohledu žen různého věku, profesí i osudů. To je hlavní téma inscenace I love mamma izraelské dramatičky Hadar Galron, kterou v režii Petra Svojtky uvádí pražské Divadlo ABC.

Dramatičku, režisérku, herečku a komičku Hadar Galron znají čeští diváci díky hře Mikve, kterou už téměř deset let uvádí Národní divadlo v Praze a od roku 2015 ji až do letošního února hráli také v divadle v Mladé Boleslavi. Hlavním autorským tématem londýnské rodačky je postavení ženy v židovské společnosti. Původní hebrejský název hry, kterou Divadlo ABC uvádí pod názvem I love mamma, je Imama, což lze volně přeložit jako „mami, co!“.

Ze zkoušky, I love mamma

Půjdu rovnou k věci. Zajímá mě, jaká je vaše odpověď na jednu z hlavních otázek, kterou si vaše hra I love mamma pokládá – je možné být dobrou matkou, manželkou a zároveň být úspěšná v práci?

Přála bych si mít na tyto otázky odpovědi, sama s tím svádím boj. Dělám kariéru, mám tři děti a vím, že můj manžel se pro mě často obětuje. Když jsme se vzali, bylo to obráceně. On pracoval v armádě, ve vojenské rozvědce, takže dost důležitou práci. A vedle něj jsem byla já -  malá herečka, která na něj čeká. Když se rozhodl, že v kariéře už nechce pokračovat, začalo se to obracet. Svojí první one women show jsem dělala, když byly našemu prvnímu dítěti tři roky a já čekala druhé. Jenže v Izraeli nesmíte pracovat, když jste na mateřské, a tak můj manžel zůstal třetí měsíc mateřské doma místo mě.  U domu nám pak hlídkovali lidé a manžel mi říkal: myslím, že mě sledují. A já odpovídala: nebuď blázen, máš paranoiu z armády. Jenže pak zaťukali na dveře, aby si ověřili, že opravdu nepracuje, což bylo dost surrealistické. Tehdy si můj muž poprvé uvědomil, jaké to je starat se na plný úvazek o dítě. Úplně přestal pracovat, když byla v Izraeli s velkým úspěchem uvedena moje hra Mikve. Několik let se pak věnoval dětem a já jsem ho musela naučit vařit nebo používat pračku. Teď už zase pracujeme oba, ale já pořád trávím hodně času mimo Izrael a vidím, že někdy je frustrovaný, i když říká, že ne. Víte, když žena dělá všechno – stará se o děti a o dům a ještě chodí do práce, muži nemívají potřebu jí za to děkovat. Ale já to dělám pořád, říkám mu: všímám si, co děláš, vidím to.

Ze zkoušky I love mamma

Vedle všeho, co děláte, vystupujete také jako komička a humor je stěžejní složkou vaší hry I love mama. Jak moc je pro vás důležitý, abyste se vypořádala s tím vším, o čem mluvíme a o čem vaše hra pojednává?

Myslím, že v mém životě je humor nástrojem přežití. Už když jsem byla malá, to tak bylo. Dostala jsem se díky tomu z různých složitých situací, ať už ve škole nebo doma. A vidím, že můj nemladší syn používá ten samý trik a ono to na mě funguje. Víte, já nám chci pomoci podívat se do zrcadla a smát se tomu, co vidíme. To je moje cesta. Trochu odbočím, ale víte, je jedna věc, kterou máme v Izraeli a vy tady ne – tlak mít dítě. Protože jsme židé, malí lidé, kteří bojovali o přežití, existuje dokonce nevyslovený tlak, že žena musí mít děti. Je tak silný, a to nemluvím o věřících, ale o všech, že jen velmi málo žen, které se odváží říct, že nechtějí děti. V Izraeli je hormonální léčba neplodnosti zdarma, a proto tam přijíždějí Židovky z Ameriky i dalších zemí.

Jiří Suchý: do sto šesti na pódiu, potom dlouhé stáří

Herec a textař Jiří Suchý

Jiří Suchý to má dobře naplánované: ještě dvacet let chce křepčit na jevištích, ponejvíce na tom svém semaforském, a pak si užívat zasloužený odpočinek. Rozhodně tedy nespí na vavřínech, a že by mohl, ale pořád píše, hraje, zpívá, režíruje, maluje…

Napsala jste dvě verze hry Imama. Ta první popisovala různé přístupy k mateřství z pohledu několika přítelkyň, v té druhé jste postavy propojila příbuzenským poutem, takže šlo o příběhy babičky, dcery, snachy a vnučky. Proč?

První verzi jsem napsala se studenty herectví na  Beit Zvi School for the Performing Arts. Ředitel školy, Micah Lewensohn, který v Izraeli režíroval mou hru Mikve, mě požádal, abych připravila kompletní produkci. Měli jsme sedm a půl týdne na napsání a zrežírování hry. Přišla jsem s návrhem scénáře, postav a jejich příběhů a měla i představu o struktuře hry, ale samotné scény vznikly ze studentských improvizací. Ne všechny, k některým mě inspirovaly vlastní příběhy nebo život lidí kolem mě. Kritiky byly skvělé, ale já cítila, že ten spojující dramatický příběh může být lepší. Navíc žádná ze studentek nebyla matkou, snažila jsem se jim vysvětlit o čem mateřství je, chtěla jsem po nich třeba, aby týden chodily s vajíčkem v tašce.

Ze zkoušky I love mamma

S vajíčkem?

S vajíčkem, syrovým vajíčkem. Šlo o to, aby ho nerozbily. Nebo jsem s nimi meditovala, protože věřím, že každá žena má mateřství ve své DNA. Probíraly jsme jejich vztahy s matkami. Vyvolaly jsme konflikt, ale ony se musely chovat jako svoje matky a ne jako ony samotné. Byla to velmi silná a emotivní setkání, často jsme plakaly a já jim říkala, nebojte, nakonec to bude komedie. Hrály jsme asi patnáct představení a pak se ozvalo divadlo v Tel Avivu, že by hru chtěli s částí původního obsazení. Vtipné je, že mě pozval ženský náboženský soubor v Jeruzalémě a chtěl, abych s nimi něco udělala. Těmto herečkám bylo mezi dvaceti a pětašedesáti lety a všechny to byly matky. A tam jsem se rozhodla propojit postavy rodinnými vazbami.
 
Pro Divadlo ABC jste ale vytvořila třetí verzi, která je kombinací obou dvou…

Obě verze jsem Petru Svojtkovi poslala, ale když řekl: možná ta verze s kamarádkami? Řekla jsem: Ne, ne, ne, ta rodinná! Ale řekni mi, co se ti líbí na té první verzi, a já vytvořím třetí a zkombinuji obě.

Kamion na scéně proráží temnotu. Zbrusu nový Faust v Národním divadle

Faust, Martin Pechlát a Veronika Lazorčáková

Tvůrčí tým činohry Národního divadla v Praze představuje nového Fausta, životní dílo Johana Wolfganaga Goetha. Jejich současné uchopení vychází z obou dílů této dramatické básně v novém překladu básníka Radka Malého. Režisér Jan Frič zasadil příběh Fausta do útrob reálného nákladního automobilu.

V I love mamma je deset postav – devět ženských a jedna mužská. Čeští diváci dobře znají vaši hru Mikve, kde není muž ani jeden. Jak pracujete s mužským aspektem? Nahlížíte na něj pouze skrz ženskou perspektivu?

Cítím, že umím napsat jakoukoli ženu a je jedno, jaká je. Dokážu se dostat do její duše, umím ji někde v sobě nalézt. Ale když mám napsat muže, musím mluvit s muži ve svém okolí, ptám se jich: jak byste reagovali, co byste dělali… Nemám v sobě jejich reakce. Napsala jsem jednu hru, kde byly všechny postavy, až na jednu, mužské. Scénář také vznikl ze studentských improvizací, ale tehdy jsem opravdu, ale opravdu cítila, že je musím využít víc než jindy. Vím, že lidé jsou lidé, ale JE to velký rozdíl. Ve hře Mikve jsou muži přítomni, ale ne fyzicky. A v případě Imama jsem vlastně využila koncept panenek Barbie, všechno se točí kolem Barbie, a je tu jediná mužská postava – stejně jako Ken. Ve hře Tajemství, kterou budu letos v divadle v Mladé Boleslavi režírovat, jsou mužské postavy. Jsou sice vedlejší, ale dali mi nejvíc práce. Nechtěla jsem jen zvenku soudit, ale dostat se k podstatě. Takže, snažím se. Se satirickým stand-upem o statusu ženy mi pomáhal švagr, také spisovatel. Chtěla jsem, aby mi dodal mužský pohled na věc, třeba když jsou oni sexuálně obtěžováni.