Hra snů. Drama Augusta Strindberga s Janou Strykovou v hlavní roli

16. září 2023

Jakoby v jednom dlouhém snu, kde je vše dovoleno a vše je možné, prochází dcera boha Indry základními lidskými situacemi a ve zkratce tak prožívá lidský úděl. Poslechněte si Strindbegovu básnickou hru, kterou měl on sám ze svého díla nejraději a která se stala tematickou i formální inspirací pro další generace světových dramatiků. On-line po dobu čtyř týdnů po odvysílání.

Osoby a obsazení: Dcera (Jana Stryková), Hlas Indry/Sklenář (Norbert Lichý), Důstojník (Martin Finger), Otec/advokát (Miroslav Etzler), Matka/Kristýna (Hana Seidlová), Vrátná (Marie Málková), Lepič/učitel (Jaroslav Haidler), Strážník/Velitel Karantény (Hynek Chmelař), Viktorie/Ona (Lucie Vondráčková), Básník (Kamil Halbich), On (Ladislav Hampl), Slepec/Kancléř (Karel Pospíšil), Děkan teologické fakulty (Stanislav Oubram), Děkan filosofické fakulty (Ladislav Dušek), Děkan lékařské fakulty (Václav Helšus), Děkan právnické fakulty (Zdeněk Maryška) a další
Rozhlasová úprava: Jan Vedral
Dramaturgie: Martin Velíšek
Překlad: Josef Vohryzek
Hudba: Petr Kofroň
Režie: Kateřina Dušková
Natočeno: v roce 2010

Mé nejmilovanější drama, dítě mé největší bolesti

13 prosince 1894 uvedlo pařížské divadlo Théâtre de l´Oeuvre hru švédského dramatika  Augusta Strindberga  Otec. Hra napsaná v duchu tehdy divadlu vládnoucímu naturalismu byla přijata víc než dobře. Strindberg mohl být spokojen, konečně úspěch, konečně v Paříži. Paradoxně právě v této chvíli se autor Slečny Julie obrací k divadlu i umění zády. Nastává snad nejtěžší období jeho života, které se později, podle jednoho z jeho děl, bude nazývat Inferno. Pro několik příštích let se bude Strindberg velmi svérázným způsobem věnovat přírodním vědám ale také okultismu a alchymii.

K literatuře se vrací pomalu, nejprve pracemi psanými ve francouzštině. Teprve když se mu, jak sám říká, „dostane milosti psát pro divadlo“, vrátí se i k dramatické tvorbě. Z tvůrčí i osobní krize vyšel jako jiný člověk. 

„Autor se ve Hře snů, navazující na jeho předešlou snovou hru Do Damašku, pokusil napodobit nesourodou, ale zdánlivě logickou formu snu. Všechno se může stát, všechno je možné a pravděpodobné. Čas a místo neexistují, fantazie přede a tká na bezvýznamném podkladě skutečnosti nové vzory: směsici vzpomínek, prožitků, nespoutaných nápadů, absurdit a improvizací.

…jelikož sen je většinou bolestný a jen málokdy radostný, vine se celým rozkymáceným vyprávěním teskný tón a soucit se vším živým. Spánek osvoboditel, přináší často utrpení, ale když muka dosáhnou vrcholu, dostaví se probuzení, jež trpícího smíří se skutečností, byť by byla sebetrýznivější – v tom okamžiku je ve srovnání s mučivým snem přímo požitkem.“ To jsou slova, která Strindberg vepsal do úvodu  „své nejmilovanější hry“ v roce 1901.  Tématicky a částečně i formálně navazuje na předchozí třídílný opus Do Damašku. Také zde jde o cestu labyrintem světa. Vypraví se na ní Indrova dcera, aby v metaforických zkratkách prožila základní lidské situace.

Ta hra obsahuje hned celou fugu lidských hlasů.

Ingmar Bergman

Hra, kde jedna situace volně prolíná do druhé, kde postavy proměňují svou identitu, kde se lípa mění ve věšák a zámek rozkvete, je jistě výzvou pro divadelní, myšleno scénické uvedení. Zároveň ale je to hra, která je o zvucích, již svou představou božského ucha, které zachycuje stížnosti a modlitby lidí. Jak ve své studii Strindbergova postinfernální dramatická tvorba píše Hans – Göran Ekman: „Hra je plná neúplných dialogů. Postavy vysílají sdělení, nouzová volání, a doufají, že jimi dosáhnou nějakého neviditelného posluchače.“  

Ke koupi na Radioteka.cz

autoři: Martin Velíšek , Tvůrčí skupina Drama a literatura
Spustit audio