August Strindberg: Hra snů

August Strindberg na portrétu Richarda Bergha (1905)

Jakoby v jednom dlouhém snu, kde je vše dovoleno a vše je možné, nechává Strindberg svou hlavní hrdinku, dceru boha Indry, projít základními lidskými situacemi a dává jí tak ve zkratce prožít lidský úděl. Právě tato Strindbergova básnická hra, kterou ostatně i on sám měl ze svého díla nejraději, se stala tematickou i formální inspirací pro další generace světových dramatiků. On-line k poslechu do pátku 19. května 2017.

Mé nejmilovanější drama, dítě mé největší bolesti.
A. Strindberg

Ta hra obsahuje hned celou fugu lidských hlasů.
I. Bergman

13. prosince 1894 uvedlo pařížské divadlo Théâtre de l´Oeuvre hru Otec švédského dramatika Augusta Strindberga. Hra napsaná v duchu tehdy divadlu vládnoucímu naturalismu byla přijata víc než dobře. Konečně mohl být Strindberg spokojen, konečně úspěch, konečně v Paříži. Paradoxně právě v této chvíli se autor Slečny Julie obrací k divadlu a ostatně i umění zády. Nastává snad nejtěžší období jeho života, které se později, podle jednoho z jeho děl, bude nazývat případně Inferno. Pro několik příštích let se bude Strindberg velmi svérázným (mírně řečeno amatérským) způsobem věnovat přírodním vědám, ale také okultismu a alchymii.

August Strindberg na portrétu Richarda Bergha (1905)

K literatuře se vrací pomalu, nejprve pracemi psanými ve francouzštině. Teprve když se mu, jak sám říká, „dostane milosti psát pro divadlo“, vrátí se i k dramatické tvorbě. O tom, co vše v období své krize Strindberg zažil, panuje mnoho dohadů. Jisté je, že z ní vyšel jako jiný člověk. Dokládá to i věta, kterou provází svou hru Do Damašku v dopise svému nakladateli:

Zde je hra, o jejíž hodnotě nemám ani tušení. Pokud Vám bude připadat dobrá, předejte ji divadlu.

 Jaký rozdíl proti sebevědomému manifestu, který provázel Slečnu Julii v roce 1888.

„Autor se ve Hře snů, navazující na jeho předešlou snovou hru Do Damašku, pokusil napodobit nesourodou, ale zdánlivě logickou formu snu. Všechno se může stát, všechno je možné a pravděpodobné. Čas a místo neexistují, fantazie přede a tká na bezvýznamném podkladě skutečnosti nové vzory: směsici vzpomínek, prožitků, nespoutaných nápadů, absurdit a improvizací.

Osoby se štěpí, zdvojují (v původním vydání neexistuje seznam osob, pozn. red.) zdvojnásobují, mizí, zhušťují, rozplývají, sdružují. Nad všemi vědomími však stojí jedno jediné, snílkovo – neexistují totiž žádná tajemství, žádná nedůslednost, žádné skrupule, žádný zákon. Snílek nesoudí ani nevysvobozuje, pouze vypráví, a jelikož sen je většinou bolestný a jen málokdy radostný, vine se celým rozkymáceným vyprávěním teskný tón a soucit se vším živým. Spánek osvoboditel, přináší často utrpení, ale když muka dosáhnou vrcholu, dostaví se probuzení, jež trpícího smíří se skutečností, byť by byla sebetrýznivější – v tom okamžiku je ve srovnání s mučivým snem přímo požitkem.“

To jsou slova, která Strindberg vepsal do úvodu „své nejmilovanější hry“ v roce 1901. Tematicky a částečně i formálně navazuje na předchozí třídílný opus Do Damašku. Také zde jde o cestu labyrintem světa. Vypraví se na ní Indrova dcera. Logika snu jí umožňuje volně putovat místy i časem a prožívat v metaforických zkratkách základní lidské situace.

Hra, kde se jedna situace volně prolíná do druhé, kde postavy proměňují svou identitu, kde se lípa mění ve věšák a zámek rozkvete, je jistě výzvou pro divadelní, myšleno scénické, uvedení. Zároveň ale je to hra, která je o zvucích, již svou představou božského ucha, které zachycuje stížnosti a modlitby lidí. Jak ve své studii Strindbergova postinfernální dramatická tvorba píše Hans-Göran Ekman:

Hra je plná neúplných dialogů. Postavy vysílají sdělení, nouzová volání, a doufají, že jimi dosáhnou nějakého neviditelného posluchače.

A Ingmar Bergman o ní napsal, že obsahuje hned celou fugu lidských hlasů.

Hru snů psal Strindberg pro svou ženu (celkem byl Strindberg ženatý třikrát a měl pět manželských dětí), mladičkou norskou herečku Harriet Bossovou. Zrovna se k němu, načas, vrátila a Strindberg ji tedy obdaroval postavou Dcery boha Indry. Pravděpodobně větší radost jí udělal o něco později hlavní rolí ve hře Královna Kristina. Tato role se stala jednou z nejzajímavějších a hlavně herečkami nejvyhledávanějších postav světového repertoáru. Strindberg bývá občas nazýván nepřítelem žen. Snad to nebylo jen jeho okamžitým stavem, ale v obou těchto hrách nahlíží na mužský svět velmi kriticky.

Hra poprvé vyšla v roce 1902, ale na jeviště se dostala až v roce 1907 – ve stockholmském Švédském divadle s Harriet Bossovou v hlavní roli. Dvakrát se k této hře vrátil slavný Max Reinhardt. U nás měla premiéru v roce 1936 v Zemském divadle v Brně v režii Karla Meinharda.

Hra snů, ostatně jako větší část Strindbergovy tvorby (s naprostou výjimkou Slečny Julie a Tance smrti), nepatří k nejuváděnějším číslům světových jevišť, avšak vliv Strindberga cítíme v dílech O´Neilla, Williamse, Albeeho a dalších autorů 20. století. Jeho komorní hry napsané právě v tomto období jsou považovány za předchůdkyně děl anglického a francouzského divadla absurdity.

Osoby a obsazení: Dcera (Jana Stryková), Hlas Indry/Sklenář (Norbert Lichý), Důstojník (Martin Finger), Otec/advokát (Miroslav Etzler), Matka/Kristýna (Hana Seidlová), Vrátná (Marie Málková), Lepič/učitel (Jaroslav Haidler), Strážník/Velitel Karantény (Hynek Chmelař), Viktorie/Ona (Lucie Vondráčková), Básník (Kamil Halbich), On (Ladislav Hampl), Slepec/Kancléř (Karel Pospíšil), Děkan teologické fakulty (Stanislav Oubram), Děkan filosofické fakulty (Ladislav Dušek), Děkan lékařské fakulty (Václav Helšus), Děkan právnické fakulty (Zdeněk Maryška) a další

Překlad: Josef Vohryzek
Rozhlasová úprava: Jan Vedral
Hudba: Petr Kofroň
Dramaturgie: Martin Velíšek
Režie: Kateřina Dušková

Natočeno v roce 2010.

 

Spustit audio
autor: Tvůrčí skupina Drama a literatura