Arno Geiger – jeden z uchazečů o Cenu lipského knižního veletrhu
Arno Geiger je se svým románem „Starý král ve svém exilu“ jedním ze čtyř uchazečů o letošní Cenu lipského knižního veletrhu, která bude udělena 17. března.
Geigerova nejnovější práce není román, ale spíše autobiografické vyprávění a velmi citlivý portrét Geigerova otce, který onemocněl stařeckou demencí. Přesto to není kniha o demenci ani o rodinné konstelaci. A také ji nelze přiřadit ke kategorii, do které spadá převážná část románů o vztazích otec-syn, totiž účtování, bilancování, vypořádání. Arno Geiger čtenáře konfrontuje s tím co se týká nebo může týkat každého: se stářím a chorobami, domovem a rodinou. „Starý král ve svém exilu“ je úvahou o tom, s čím se většina z nás nedovede bez pomoci zvenčí srovnat. Je rovněž reflexí o zapomínání a o tom, co vlastně pak ještě zbývá.
Arno Geiger vypráví o svém otci, ke kterému neměl celý život nijak zvláště vřelý vztah. Když onemocněl, byla jednou z nejúčinnějších metod udržet ho při životě, pokoušet se vzpomínat na minulé, na okamžiky, v kterých byl šťastný a zdravý. To byla pro Geigera jako syna jediná možnost nového začátku, příležitost leccos ve vztahu k otci změnit, zlepšit, prohloubit. Rychle postupující proces otcova zapomínání umožnil vznik jakéhosi čistého stolu – což byl ideální předpoklad nového neposkvrněného začátku.
Spisovatel vypráví o nelehkém životě svého otce (ročník 1926), který patřil ke ztracené válečné generaci. Všechno, o čem snil a co plánoval, dopadlo pod vlivem války jinak. Jako sedmnáctiletý se ocitl na frontě, těžce onemocněl, léta žil v nešťastném manželství, chtěl studovat, ale nakonec pracoval jako úředník. Jistě velmi namáhavě rekonstruovaný životní příběh otce Augusta Geigera vypráví Arno láskyplně, pokorně. Přestože lze jeho styl označit spíše za asketický, působí na nás jeho úvahy velmi emocionálně. Geiger nám sděluje vše podstatné, aniž napíše jediné slovo navíc.
Velmi působivými úseky knihy jsou též dialogy otce a syna. Arno se stále znovu pokouší porozumět umíněným a nezvyklým otcovým větám a nakonec se učí usmívat a nesnažit pochopit, proč v ledničce leží jeho holící strojek nebo proč si dnes oblékl tři košile. Trvá to hodnou chvíli, než je mu konečně jasné, že jeho vytrácející se vnímaní reálného světa nelze udržet nebo dokonce obnovit umíněností.
Geiger popisuje strhujícím způsobem otcovu stále se vracející obavu a strach, že není doma – typický symptom této nemoci, který bohužel nelze změnit. Geiger vysvětluje: „Nemocní demencí jsou vnitřně tak rozháraní, že naprosto ztrácí pocit bezpečí. Touží po místě, kde tento pocit – jak instinktivně cítí – vždy měli a kde ho mohou znovu získat – po domově. Když ale ani na těchto místech nemizí pocit iritace, necítí se doma ani ve vlastní posteli.“ A to byl moment, kdy se Geigerova rodina musela odhodlat k vážnému kroku a po letech domácí péče dát otce do domova.
Arno Geiger psal „Starého krále ve svém exilu“ šest let. Výsledkem je útlá kniha obrovského literárního rozměru. Geiger si nestěžuje na osud, naopak. Podařilo se mu znovu najít svého otce a mluvit s ním daleko otevřeněji než dříve.
Na otázku, jak se mu vede, mu otec jednou odpověděl: „No, musím říci, že dobře. Ovšem to ‚dobře' je v uvozovkách, protože jak víš, nejsem schopen to sám posoudit.“
Geigerova kniha je jedním ze dvou velkých favoritů na letošní Cenu lipského knižního veletrhu. Tento týden se dozvíme, jak to dopadlo.
Arno Geiger: Der alte König in seinem Exil. Nakladatelství Hanser, Mnichov 2010, 188 stran.