Architektura a technologie. Studio SIAL stálo u zrodu „zelené architektury“ i několika vynálezů

Zájem o nové materiály či postupy přivedl Karla Hubáčka ke spolupráci se stavebními inženýry, statiky a dalšími specialisty sice dávno před Ještědem, s jeho projektováním – kvůli němuž byl v roce 1963 ustanoven na Stavoprojektu zcela nezávislý tým S 12 – ale získala spolupráce novou dimenzi.

Zrovnoprávnění technických profesí profesí s profesí architekta představovalo nanejvýš kolegiální gesto a zároveň geniální tah, jenž významně přispěl ke zdárnému dokončení televizního vysílače.

Skupina S 12 totiž musela přizpůsobit projekt věže jak drsným klimatickým podmínkám, tak nekompromisním požadavkům diktovaným vysílací technologií. A jelikož ty vylučovaly blízkou přítomnost kovu, vsadil tým na dílce vyrobené výhradně z navíjeného laminátového vlákna.

Zvýšit kvalitu stavební produkce

Plášť, který dokonale chránil anténní soustavu, aniž by snižoval propustnost signálu, měl ještě jednu výhodu. Dal se vytvarovat do podoby parabolického hyperboloidu umožňujícího plynulý přechod hotelové a provozní sekce v sekci technologickou, která je pro ikonickou figuru věže určující.

Televizní vysílač a horský hotel na Ještědu, 1963–1973|foto:Jakub Potůček, Český rozhlas

SIAL, který jako projekční kancelář města Liberce existoval pouze od července 1968 do prosince 1971, se ale kvůli postojům svých členů ze srpna 1968 ocitl v nemilosti a jako nezávislé Sdružení inženýrů a architektů Liberec byl příkazem shora zrušen a vtělen zpátky do Stavoprojektu.

Tehdy si Hubáček uvědomil, že o „nutnosti zachovat autonomii svého ateliéru pražské mocipány nepřesvědčí, bude-li argumentovat jen architektonickou kvalitou jeho projektů“ (Rostislav Švácha). Vše proto vsadil na nabídku, že „produkce Sialu přispěje ke zvýšení kvality domácí stavební produkce“ (Rostislav Švácha).

Něco naprosto výjimečného

Čtěte také

Rostislav Švácha: Věž na Ještědu původně nikdo nechtěl

Sázka na technologickou kartu mu vyšla a pro SIAL, který dále existoval pod hlavičkou libereckého Stavoprojektu jako ateliér 2, se stala signifikantním.

Týkalo se to i období po Hubáčkovu odchodu z vedení ateliéru, které v roce 1984 převzal architekt Jiří Suchomel. Za jeho šéfování se ateliér pokusil o přechod z energeticky náročné výstavby v efektivní a úspornou, skoro by se dalo říci, zelenou architekturou.

Podnětem k tomu byla takzvaná první ropná krize, která pak v západním světě odstartovala odklon od výstavby velkých panelových sídlišť i hledání energeticky úsporných materiálů a systému.

Environmentální architektura 70. let

Energetická nouze se stala diskutovaným tématem i v Československu díky zprávě Meze růstu, kterou v roce 1972 vydalo neformální sdružení světových ekonomů, politiků a ekologů, známé jako Římský klub.

Architekti SIALu se šetrnou architekturou zabývali už na počátku 70. let. Prvenství patří jejím technikům Jaroslavu Peterkovi a Josefu Francovi, k nimž se později připojil specialista na vytápění a klimatizaci Jan Žemlička.

Právě on vymyslel pro projekt České boudy na Sněžce architektů Zdeňka Zavřela a Dalibora Vokáče (1975–1979) „akumulaci tepla v noční době do betonových stropních konstrukcí“ ohřívanou slunečními kolektory.

Karel Hubáček a Zdeněk Patrman, Radarová věž meteorologické observatoře v Praze-Libuši, 1974–1976|foto:Jakub Potůček, Český rozhlas

Ze spolupráce inženýrů Jana Žemličky, Karla Novotného a Otto Valoucha s architektem Jiřím Suchomelem pak vzešlo několik environmentálních projektů, z nichž nejdůležitější představuje experimentální solární domek navržený pro Astronomický ústav v Ondřejově.

Projekt z roku 1978 se stal jakousi laboratoří, jejíž poznatky měly být zúročeny ve stavbě nízkoenergetických domků v Liberci a hlavně kulturního domu v České Lípě z let 1976–1990, který, ač nebyl dokončen v souladu se Suchomelovou koncepcí, se spolu s tachovským bazénem od architektů Lukáše Lieslera, Eduarda Schlegera a Jaroslava Vejse (1983–1992) stal jednou z prvních energeticky úsporných staveb v Československu.