Architektka Farshid Moussavi: Nesmíme přestat lidi inspirovat

Mezi její další práce patří třeba budova Muzea současného umění v americkém Clevelandu nebo oceňovaný blok dvou bytových domů s motivem záclon jako základním výtvarným a architektonickým elementem ve francouzském Montpellier. Pro její práce je typická čistota tvaru i dovednost posouvat hranice oboru. Působí také jako profesorka Harvardské univerzity a je autorkou tří významných publikací - Function of Ornament, Function of Form a Function of Style, ve kterých rozvádí svůj výzkum a výuku na Harvardu. Koncem loňského roku zavítala do Prahy a uzavřela cyklus přednášek November Talks, který 12. rokem organizuje nadace Sto-Stiftung na šesti předních evropských školách architektury. V Česku se tento cyklus koná již třetí rok na pražské ČVUT.

Střípky z dějin pražského urbanismu: Richard Biegel provází kontroverzními čtvrtěmi

• Upravit
• Smazat

V Mozaice se objevuje další série seriálu Střípky z dějin pražského urbanismu. Historik architektury Richard Biegel nás v dalších třech dílech provede po urbanisticky zajímavých i kontroverzních místech Prahy.

V Praze jste potřetí. Když jsme se potkali, zmínila jste, že se přátelíte s českou architektkou Evou Jiřičnou. To mě přivádí k otázce – světově úspěšných žen je ve vašem oboru podstatně méně než mužů. Proč je architektura především mužskou doménou? Nebo si myslíte, že není?

Myslím, že je. Ale podle mě to nesouvisí s tím, že by ženy nebyly schopné. V případě žen se hodně mluví o mateřství a rolích v rodině, ale i já jsem matka, také učím. Všechno to jde dělat zároveň. Myslím, že to spíš souvisí s postojem lidí, kteří architektům dávají zakázky. Pokud existuje nějaká předpojatost, jde o obecný společenský předsudek. Jsem si vědoma toho, jaké mám štěstí, mám svojí kancelář, přednáším. Je to komplikované téma, které podle mě souvisí s klienty, protože většinou jde o muže. Nevím, jestli mají strach pracovat se ženami, protože nevědí, co od nich mohou čekat, nebo se bojí, že to nezvládnou. A to vás jako ženu úplně nepovzbudí.

Střípky z dějin pražského urbanismu: Richard Biegel provází kontroverzními čtvrtěmi

• Upravit
• Smazat

Na zajímavá místa v Praze přivedl redaktorku Veroniku Štefanovu historik umění a architektury Richard Biegel z Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

V jednom rozhovoru jste řekla, cituji: Naším cílem je vytvářet prostory a budovy, ve kterých jsou vztahy mezi lidmi a každodenní činností nějakým způsobem rozvolněny - osvobozovat lidi od rutiny. Proč je podle vás důležité uvolňovat vazbu mezi formou a funkcí?

Vědomě nebo podvědomě jsme ovlivňováni prostorem, který užíváme. Pokud budeme pokračovat v budování stejných vztahů mezi lidmi a prostorem, lidé si vybudují určité návyky a stanou se pasivními. Zatímco když tyto vazby uvolníme, nabídneme tím určitý posun a inspiraci. Dám vám příklad. Třeba školní třída. Pokud budou děti pořád sedět v řadách za sebou tváří k učiteli, naučíme se, že výuka je o pokynech a jednosměrném vztahu mezi žáky a učitelem. Jenže dítě se také hodně učí od svých vrstevníků. Takže teď existuje snaha zaměřit se právě na tohle. Třeba tím, že židle pro žáky postavíme směrem k sobě nebo je posadíme ke stolům po skupinách, mezi kterými se učitel pohybuje a nestojí před tabulí. Veškeré lidské aktivity souvisejí s uspořádáním budovy, ve které se odehrávají. A je to právě toto uspořádání, které musíme neustále zpochybňovat s cílem nepřestávat lidi inspirovat.

Budova Muzea současného umění v Clevelandu|foto: Stephen Gill

Co je ta hlavní otázka, kterou si ve své aktuální tvorbě kladete?

Jsme zasaženi politikou. Právem si proto uvědomujeme, že jsme občané, máme své role a nemůžeme jen sedět a čekat, že naše vlády udělají ta správná rozhodnutí a budou reprezentovat nás všechny. Práce architektů zahrnuje určitý druh politiky, která není zcela oddělená od té státní. Třeba když navrhujeme budovy, v nichž se lidé učí, nebo starají o potřebné, nebo do kterých chodí za uměním. Těmito cestami, v tomto mikroměřítku ovlivňujeme společnost. Nemyslím, že ji určujeme, ale ovlivňujeme a je velmi důležité to mít na paměti.

Kde podle vás začíná a končí svoboda architekta?

Svoboda není o tom pracovat ve vzduchoprázdnu. Vždy máme určitý prostor, na základě kterého se rozhodujeme. Naše práce začíná tím, že máme polohu, kontext, klienta, přání a touhy, rozpočet a další věci, které jsou předem dané. Ale tyto danosti neznamenají, že nejsme svobodní. Architektura je o tom spojit tohle všechno dohromady a dát tomu přesah. V tom je naše svoboda.

Když jste spolu se svým bývalým manželem v roce 1995 vyhráli soutěž na mezinárodní terminál jokohamského přístavu, měli jste malé studio, ve kterém jste byli jen vy dva. Neměli jste za sebou ještě žádný projekt a nikdy předtím jste nepracovali v Japonsku. Tak mě zajímá, jak vás tato zkušenost osobně a profesně ovlivnila?

Změnilo mě to, dostala jsem se svým způsobem do záře reflektorů. Byli jsme mladí a byl to obrovský projekt, projekt snů. Získala jsem díky němu spoustu zkušeností a více méně už mě teď nic nevyděsí. Lidé si obvykle myslí, že projektu dává hodnotu zkušenost, ale podle mě se to přeceňuje. Zkušenost je určitě dobrá, stejně jako svěží perspektiva. Když jste příliš zkušení, můžete být slepí a příliš opatrní. Třeba s Jokohamou. Kdybychom věděli, jak složité to bude, jaké fyzické i osobní utrpení přinese práce na tak obrovském projektu v tak krátkém čase dvou let, pravděpodobně bychom ho udělali jednoduší. Ale to by neznamenalo, že by byl lepší. Jistá dávka statečnosti nebo naivity chcete-li, je pozitivní. Tedy v případě, že jste připraveni čelit výzvám. Projekt může začít riskem, ale nesmí u něj končit.

Mezinárodní terminál jokohamského přístavu|foto: Saturo Mishima

Říkáte, že jste vlastně pořád ohromená tím, že váš projekt byl tehdy vybrán a v roce 2002 skutečně postaven. Kolikrát jste od té doby v Jokohamě byla?

Jezdím tam každé dva nebo tři roky. Byla jsem tam letos o Vánocích.

A jak se tam cítíte?

Těší mě vidět lidi, jak na tu budovu reagují. Ráda je pozoruji. Víte, několik let jsme v té budově byli jen my a pozorovali, jak roste. Je to jako pozorovat dítě při promoci.