Antonín Přidal: Mandle a jiné básně. To, co o něm druzí nevěděli

Právě v básních říká autor o sobě to, co o něm druzí dosud nevěděli, anebo by se to přinejmenším ostýchali vyslovit, to, pro co by také on sám možná těžko hledal přímá slova.

Když měla 22. dubna 1999 ve Stavovském divadle premiéru hra Antonína Přidala Noc potom, vydalo Národní divadlo v Praze sborník, který kromě textu hry obsahuje i portréty tvůrců a interpretů.  V textech ve sborníku si můžeme vyhledat i vzpomínku na první setkání s poezií, s literaturou a divadlem:

„Celé dětství jsem necestoval dál než pár desítek kilometrů ze Slovácka k prarodičům na Hanou a dnes si uvědomuji, že mi to nevadilo. Nedokázal bych se ale obejít bez knížek, divadla a kina, které u nás v Napajedlích hrálo jedenkrát týdně.

Na gymnáziu, kde jsem takřka posedle hrával se spolužáky divadlo, neumělé, ale opojné, jsem chtěl jít studovat divadelní dramaturgii, ale bylo to v polovině padesátých let a známí mě přesvědčili, že pro tuto profesi není nejvhodnější doba.

Studoval jsem tedy anglistiku a hispanistiku na brněnské Filozofické fakultě. Tyto obory znamenaly částečný a hlavně pravidelný kontakt s kulturami, které tenkrát byly těžko dostupné. Především s jejich básnickou a dramatickou literaturou. Tehdy jsem začal psát básně, krátké prózy, recenze, a zároveň překládat.“

V roce 1966 vydal Antonín Přidal dvě sbírky veršů: Neznámí ve městě a Smrt na ostrově. V roce 1992 k nim přibyla básnická kniha Sbohem, ale čemu, v níž byly texty doprovázeny kresbami básníkova přítele Bohumíra Matala.

Sedm textů z cyklu Mandle a jiné básně nezapře, že jejich autor je dramatikem – avšak mezi dramatiky lyrikem s někdy možná jeho samotného tížícím a rozteskňujícím, zato však nezadržitelným sklonem k reflexi a sebereflexi. A ona mandle v titulu? –

Toto mi bude chybět, napadlo ho. Ne slunce,
slunce ne,
budu jim závidět hořký měsíc. Ten!