Anna Beata Háblová: Nesamozřejmost veřejného prostoru

A tímto prostorem je také síť, i když městská. Co to ale je, to město? Profilace fasád s očima oken a uzly vchodů? Geometrie prostoru s provazci ulic a s náručí náměstí? Nebo jsou to snad samotní lidé a jejich různorodé aktivity, bez kterých by město nikdy nevzniklo? Je to právě tato symbióza. Město je především veřejný prostor, ve kterém se lidé a prostorové vztahy definované budovami, setkávají.

Anna Beata Háblová: Přání obchodního centra

Obchodní centra jsou z hlediska architektury a vztahu ke městu velmi problematické stavby, jedna věc je ale na nich nepopiratelně pozoruhodná, a tou jsou okolnosti jejich vzniku.

Každé ráno jsem chodila do práce přes Haštalské náměstí, jehož lavičky nikdy nezapomněly být obložené rozespalými bezdomovci. Otevřený kostel svatého Haštala na mě pravidelně ledově dýchl jako zatuchlá lednička mé babičky. Odtud se potom dalo zamířit k úzké štěrbině v pomyslném rohu obloukovitého náměstí. Měla jsem tuto část cesty vždycky moc ráda.

Úzká ulice Ve Stínadlech se do mě vryla z jedné strany zdivočelým porostem vyčnívajícím z útrob činžáku, z druhé strany popraskanou, kalnou zdí se svatozáří pavučin. O tu plevel mi teď tolik ani nejde, dokonce ani o neopakovatelnou tajuplnost prostoru, kterou zeď se svými nasprejovanými vzkazy a opadávající omítkou podtrhává.

Je tady ještě jedna věc, o kterou tu jde víc. O svobodu. Je to jedno z mála míst, kde se nemusíte cítit jako v nepřetržité reality show. Kde můžete dělat a říkat cokoliv, co vás napadne, kam na vás nedohlédne žádné oko kamer, nikdo vás nehlídá ani nekontroluje.

Svoboda veřejného prostoru se může jevit nebezpečná. Je ovšem otázka, jestli se spíše nestává vzácností. Stále více míst je pod dohledem, záhadných rubů města ubývá, zanedlouho už ani nebude kam se před všudypřítomným systémem schovat.

Anna Beata Háblová: Jinakost v každodennosti

Je ráno, a na začátku každého dne se objektivem zkušenosti dívám, jaké rutinní činnosti mě dnes opět čekají.

Čím dál tím více začínáme žít ve strachu, že informace o nás někdo vypátrá, někdo je zneužije, někdo nás zaškatulkuje. Nejen naše záznamy na kamerách, ale i digitální stopy, které za sebou vědomě nebo nevědomě zanecháváme, jsou velmi lehce zneužitelné. Ať už spotřebním průmyslem, nebo pro účely politických kampaní.

Svoboda a otevřenost veřejného prostoru není žádnou samozřejmostí. Skutečně svobodný veřejný prostor, jak si ho idealizujeme, totiž vlastně nikdy neexistoval.

Ideál typického starověkého náměstí, agory, představující symbol demokratické společnosti, se od skutečnosti značně liší – agora byla sice otevřeným prostorem, nebyla však přístupná každému. Přístup byl umožněn pouze svobodným občanům s politickými právy a to ještě ke všemu jen mužům. Tato skupina obyvatel tvořila ve starověkém městě menšinu.

Veřejný prostor je ideálem demokratické společnosti, je ale nutné za jeho veřejnost a otevřenost stále bojovat, stále o něm vyjednávat.

Jinak nás už čeká jen síť digitální infrastruktury vedoucí, jak říkají  kyberproroci, ke smrti vzdálenosti, konci prostoru a všeobecné digitální kontrole.