Anna Beata Háblová: Na začátku byla jáma
Na začátku mého psaní nebylo slovo, ale jáma. Chladná, drolivá a hluboká. Na začátku nebyla báseň, ale předčítání mého bratra Pavla. Chodívala jsem za ním do ledabyle zařízeného pokoje v horním patře naší bytovky, na které nebylo nic poetického, stejně jako na celém tomto okraji města.
Byla tady škola, do které jsem nechtěla chodit, spolužáci, kteří mi nerozuměli, a rodiče, jejichž vztahu jsem zase nerozuměla já. Všechno se slévalo do šedé hmoty podobné rozlitým asfaltovým cestám. Za jejich hranou seděly vzpomínky na starou Prahu, a uvnitř asfaltu, v prasklinách, si jako plevel razila cestu přítomnost. Tyhle zelené ostrovy byly knihy, ze kterých mi Pavel četl.
Čtěte také
„Chtěl jsem tě, Bože, setřást jako strom listí, jímž dýchá, mluvil jsem o tobě jak o někom, kdo nedoslýchá,“ recitoval Františka Hrubína.
„Podnebí tvé pod nebem není již, přemístila je ruka čísi. Můžeš-li ještě dýchat, brzo objevíš, že oheň dýcháš a že spálený jsi,“ pokračoval Jiřím Ortenem.
„Padá to na mě tiše, beze slova, jak marná lítost, aspoň té jsme schopni, a na laskavé slovo čekáme, zatímco venku, za oknem to padá,“ nevynechal Jana Skácela.
„V prachu se ztrácí i to, co není. Rozcestí. Na kameni sípe do tmy černý pták. Jsi u cíle! Do křoví odlož všechno cenné. Vrátíš se nahý. Do slova. Do písmene,“ uzavřel Václavem Vokolkem.
Čtěte také
„To je krásný,“ vydechla jsem – už jen proto, že mě nic jiného nenapadlo, a nechtěla jsem vypadat hloupě.
„Jo? A o čem to teda je?“ zeptal se Pavel.
„No, to nevím,“ odpověděla jsme po pravdě.
„Tak neříkej, že je to krásný,“ pousmál se.
Zastyděla jsem se. Ale nerozumět mi nevadilo. Na neporozumění už jsem byla zvyklá. V šedém asfaltu bylo jen málo okamžiků, které by se daly chápat. Proč mám takové ataky? Proč mi nepomáhá víra, jak mi někteří říkají? Proč táta křičí? Proč je odtud všechno tak strašně daleko? Poezie byla vedle toho všeho to nejsrozumitelnější. Mohla jsem zavřít oči, poslouchat Pavlův hlas a nechat se obklopit zeleným rašením slov.
Čtěte také
A pak se to stalo. Šla jsem na autobus se spolužáky z nějakého kroužku. Možná jsem byla zasněná, možná jsem se za nimi ohlížela, už nevím. Noha mi uklouzla po sesouvající se půdě do jámy, která byla u silnice připravená k instalaci sítí a potrubí. Čerstvě vykopaná, nezajištěná, otevřená jako náruč. Sjela jsem po její hraně jako po tobogánu a zůstala v ní ležet. Bylo z ní vidět jen smrákající se nebe. Necítila jsem žádnou bolest, a tak nebyl důvod na někoho volat. Vnímala jsem vlhkost a vůni zeminy. Cítila jsem z té půdy neuchopitelný klid a bezpečí.
A v tu chvíli mě to napadlo – jaké by bylo napsat báseň o jámě? Nechala jsem slova v mé mysli drolit se a zase se spojovat do nových forem. Rozpojila jsem jámě jako já a mě a nechala je městnat se s něčím úplně jiným. Slova byla lepkavá a vlhká jako ta hlína. Když mě to přestalo bavit, postavila jsem se a vyhrabala se ven. Z oblečení jsem si oprášila zbytky zeminy a rukou ohmatala místa na těle, která už začínala bolet. Spolužáci ještě stáli na tom samém místě. Někteří odbočovali jinou cestou, a tak se loučili s ostatními.
Čtěte také
„Kam jsi prosim tě zmizela?“ houkl na mě někdo.
Spadla jsem do jámy a vymyslela o ní báseň, chtěla jsem říct, ale v tu chvíli mi to přišlo nepatřičné.
„Nikam,“ odpověděla jsem nakonec.
„Tak to jo,“ pokrčil tento rameny.
A tak jsme pokračovali dál. V pomalé cestě na autobus.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
