Anna Beata Háblová: Architektura křoví

20. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy V tomto křoví se schovávala Markýtka z pohádky Z pekla štěstí

Křoví je naše moře, říkají křovináři, kteří si ve mně stelou a jako jediní se ptají, kdo jsem. Prorůstám krajinou jako plíseň chlebem, odpovídám jim. Prodírám se parky jako podhoubí lesem. Lidé mě klestí, protože jsem živel. Rozmlžuji. Znejasňuji. Pučím ze všech stran a do všech stran.

Netrpím hierarchií jako strom, který má kořeny, kmen, větve a větvičky. Jsem fraktálem větvících se větví na větvích větví. I větví rostoucích z kořenů a kořenů z větví. A tak se ve mně snadno ztratí schopnost vnímat měřítko i pocit středu. Pohltím vše, na co dosáhnu. Sáhnu a beru.

Čtěte také

Na zahradách dostávám svobodu jen pod podmínkou, že rodím ostružiny nebo maliny. Jinak jsem pravidelně stříhaný a tvarovaný do hranatých nebo kulatých forem. Svída, líska, dřín, pámelník nebo zimostráz, málokdo mě má rád takového, jaký jsem. Možná že ani ti, kterým přes noc vytvářím prostor a dojem skrýše, nemají potřebu si mě hýčkat. Sotva se rozední, jsem opět transparentní pro zvědavé pohledy kolemjdoucích, a ztrácím pro ně patřičnou hodnotu. Každý mě rychle opustí a zanechá za sebou jen polehlý plevel.

Kdybych zaplnil celý prostor, mohl by mnou člověk chodit celý den a nevěděl by, jestli je stále na tom samém místě, nebo už ušel deset kilometrů. Jsem architekturou současné doby. Té rozostřené a virtuální. Není zřejmé, kde končím jedním keřem a začínám druhým. Jsem podceňovaný, přitom dominuji celé krajině. Jsem všude. V okolí opuštěných továren, v nejasném prostoru sídlišť, na zanedbaných náměstích, ve vnitroblocích činžáků, na periferiích měst.

Občas mě napadá, že bych chtěl být milovaný jako strom, který vytváří prostor podle toho, jak se zrovna košatí. Strom, jehož větve ve stromořadí se umí spojit do špiček chrámových lodí, nebo zastřešit malé pokojíčky nad dětskými hřišti.

Čtěte také

Umět zajistit stín pro letní odpočinek, to je můj nedosažitelný sen. Místo toho, abych se narovnal, se jen přikrčeně plazím. Zvykl jsem si vyrůst všude, kde je to jen trochu možné. Možná proto jsem byl vybrán k tomu stát se poutačem, jak se o tom píše v Bibli: Mojžíš se podíval a hle, keř planul ohněm, ale nebyl stravován. Řekl si tedy: „Musím tam přece jít, abych viděl tu velikou podívanou – jak to, že ten keř neshoří!“ A tak jsem se stal prostředníkem boží přítomnosti. Bůh skrze mě, obyčejné křoví, mluvil k Mojžíšovi o tom, jak má vyvést izraelský národ z područí Egypta. Jak se to stalo, že si Bůh vybral zrovna mě, trnité křoví? A není to pro něj vlastně typické, zajímat se o to, co je obvykle na okraji zájmu? Jen to musí nehořlavě zapálit, aby si nepatřičného křoví někdo všiml.

Nakonec se ale vždycky najde někdo, kdo mě ocení, aniž bych musel extaticky planout. Milují mě ptáci a hlodavci všeho druhu, jsem jejich domovem a úkrytem. Za speciálních podmínek lze ve mně vidět i abstraktní obrazy jako od Jacksona Pollocka. Umím pracovat se světlem. Jsem jinak vnímaný za tmy, jinak za příšeří a jinak za denního světla, které si do mě klestí cestu. Ale osvětlený ohněm, jakýmkoliv, vypadám nejlíp. Skoro jako stínohra. Někdy se po mě otoč – po křoví.

autor: Anna Beata Háblová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.