Anna Barkovová – žena, která žádala o svou popravu. Teď ožívá v recitálu Vladivojny La Chia

„S tvorbou Anny Alexandrovny Barkovové jsem se seznámila kolem roku 2008 díky diplomové práci své spolužačky Radky Rubiliny, která se zabývala ženskou lágrovou tvorbou. Sama jsem tehdy byla na návštěvě v bývalém pracovním táboře na Soloveckých ostrovech a o dva roky později už pronikla Anna Barkovová tak výrazně do poznámek k mému připravovanému lágrovému filmu, že se stala jeho hlavní hrdinkou,“ prozrazuje filmová scénáristka a režisérka Marta Nováková. Svůj druhý celovečerní film 8 hlav šílenství s Anetou Langerovou v roli Anny Barkovové dokončila v roce 2017.

Mezitím pro Českou televizi natáčela dokumentární cyklus Čechoslováci v Gulagu: „Hledala jsem k němu hudbu, a když jsem slyšela filmový soudtrack Vladivojny La Chia k seriálu Až po uši a k filmu Nevinnost, zatoužila jsem po tom, aby mi ji složila právě ona.“ Spolupráce s Vladivojnou La Chia, kterou režisérka znala už z doby, kdy zpěvačka a skladatelka zpívala se svou kmenovou kapelou Banana, přirozeně pokračovala i u filmu 8 hlav šílenství, k čemuž sama hudebnice poznamenává: „Anna Barkovová, jak si ji Marta vysnila a jak ji ztvárnila ve svém filmu, mi byla strašně sympatická a přišla mi velmi inspirativní, tak jsem vymyslela pár motivů a pak už to doslova fičelo.“

Z recitálu 8 hlav šílenství, který se podobně jako stejnojmenný film inspiruje životem a dílem ruské básnířky a novinářky Anny Barkovové.|foto: Anna Sotolářová

Žádné halekačky s akordeonem

K básnickému dílu Anny Barkovové si obě dámy našly cestu skrze její dopisy a deníkové zápisky: „Byl tam sarkasmus, ironie, Barkovová se v nich doslova odhaluje a je nepříjemná, nesympatická, až nechutná,“ poznamenává Vladivojna. Po filmu Marty Novákové pak natočila Vladivojna La Chia samostatnou desku s názvem 8 hlav šílenství. „To už není filmový soundtrack. Vzala jsem si filmové motivy, které jsem přearanžovala do písniček, z nichž jako první vznikla zhudebněná báseň Anny Barkovové Karaganda 35,“ vysvětluje hudebnice, která si na desku přizvala řadu hostů z oblasti alternativní hudby i popu, díky čemuž vzniklo multižánrové album. 

Čtěte také

Umělkyně Vladivojna La Chia: Nesnažím se zavděčovat. Jsem tak upřímná, že víc už být nemůžu

„I v Rusku byla snaha zhudebnit Anniny básně, ale vznikly spíše klasické bardovské balady s kytarou, zatímco Vladivojna její texty přiblížila mnohem širšímu okruhu lidí, než kdyby byla jen písničkářka s kytarou, za uchem květ,“ dodává Marta Nováková. I podle Vladivojny bylo důležité neudělat z Barkovových básní jen halekačky s akordeonem a nebát se elektronické hudby ani jiných současných žánrů. Navzdory tomu pro ni bylo důležité, aby byl samotný recitál především akustický: „Chtěla jsem, aby si písně našly vlastní autentickou cestu, která nebude jen obvyklou podobou unplugged,“ dodává autorka, která ve zhudebňování básní nadále pokračuje.

Známější u nás než v Rusku

„Díky spoustě projektů kolem díla Anny Barkovové mám pocit, že čeští posluchači, čtenáři a diváci znají tuto básnířku mnohem lépe než v Rusku,“ poznamenává vystudovaná rusistka Marta Nováková. Barkovová vyrůstala v dělnickém městě Ivanovo, kde mimo jiné vznikly první odbory v Rusku. Jako dcera školníka si mohla dovolit chodit do dívčího gymnázia a také měla odmalička přístup do školní knihovny. Už v raném věku začala psát básně i první články, které zveřejňovala v místních novinách. Tak si jí všiml sovětský komisař pro kulturu a osvětu Anatolij Lunačarskij a nabídl jí místo sekretářky.

Marta Nováková a Vladivojna La Chia v ArtCafé|foto: Tomáš Vodňanský

„Už tehdy ale v Kremlu Anna narazila, protože nemlčela,“ poznamenává režisérka filmu a recitálu 8 hlav šílenství a dodává: „Svou prostořekostí a přímostí tak neunikla hned první vlně zatýkání v roce 1934 těsně před tzv. Velkým terorem a ve svých 33 letech absolvovala svůj první lágr.“ Tehdy podle všeho také pochopila, že se tím přeruší její spisovatelská kariéra, a napsala ministru vnitra Jagodovi, že do pracovního tábora jet nemůže, protože je nemocná, a raději žádá o popravu. „A to ještě netušila, že ji zkušenost pracovního tábora gulagu bude čekat ještě dvakrát v letech 1947 a 1957,“ shrnuje Nováková.