Anna a Jan Hronovi: „Děti, kytary, truhlařina, slepice, ovečky. Náš život je naplněný a šťastný“

15. prosinec 2016

Manželé Hronovi k sobě našli cestu možná opačně, než by se zdálo obvyklé. Nejprve byla souhra muzikantská a teprve pak partnerská.

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

K jejich společným začátkům Jan Hron dodává: „Postavit životaschopné kytarové duo není nic jednoduchého; kdyby se chtěli dát dohromady dva podobně založení interpreti se dvěma identickými kytarami a se stejným školením, dlouho by jim souhra nevydržela. Měli jsme ale štěstí v podobě rozdílných povah – manželka je trochu extrovertnější, já zas kapku uzavřený. Ale především jsme odchovanci dvou zcela svébytných pedagogů, kteří sami jsou reprezentanty jiných generací. Annu učil na pardubické konzervatoři prof. Petr Saidl, ročník 1968, já byl v Praze žákem prof. Milana Zelenky, kterému bude zanedlouho 80 let.“

„V roce 2004 jsem učila na pardubické konzervatoři a jakýsi pan Hron přivezl do naší školy na kurzy kytaristu Pavla Štaidla. Zkusili jsme si spolu zahrát pár tónů a zdálo se nám, že by to mohlo fungovat,“ vzpomíná Anna Hronová.

Kytarová literatura je z velké části tvořena úpravami a transkripcemi skladeb psaných původně pro zcela jiné nástrojové složení. Dokládá to i CD nosič, který naši hosté sebou přinesli, a který si nakonec coby cenu odnesl i spokojený výherce telefonické soutěže.

„Když přepisujete pro dvě kytary skladbu, která byla původně psána pro smíšený sbor a varhany, nemůžete chtít usilovat o doslovný přenos. Kytara má omezený rozsah a subtilní zvuk, proto je potřeba v originálu vyhmátnout melodickou linku a tu učinit základem nové úpravy. Ideálně tak, aby si jí hráči mezi sebou předávali a dělili se o ní,“ vysvětlují manželé Hronovi.

Ideálně to prý uměl Johann Kaspar Mertz, u kytaristů velmi oblíbený skladatel, cestující virtuóz, jenž sice bravurně ovládal flétnu, ale od roku 1840, kdy se usadil ve Vídni, vystupoval pouze jako kytarista. A milovník italského belcanta: „Mertz je kromě fantazií a romancí také autorem 36 operních revuí, tedy fantazií založených na známých tématech populárních oper. Například do své revue Lucia di Lamermoor převzal motivy ze závěrečného dějství a finální árie Donizettiho opery a stihl to pouhých osm let po její premiéře.“

Anna a Jan spolu začali coby Duo Cantique jako zkušení kytaristé a společná láska dvou mladých hudebníků ke kytaře a její nepřeberné literatuře brzy přerostla v lásku partnerskou. Po konzervatorních letech absolvovali také studium i několikaleté angažmá v Německu. Dnes žijí v Železných horách poblíž Sečské přehrady, v osadě, kde končí silnice.

I tuhle fantazii jsme v našem pořadu slyšeli. Došlo také na Isaaca Albenize, který prý měl některé své klavírní skladby raději v pozdější kytarové úpravě, zazněl duchaplně invenční Castelnuovo-Tedesco, jehož skladba vynesla Anně Hronové zvláštní cenu za nejlepší interpretaci na Forum Gitarre Wien. A nemohlo nedojít na skladbu, podle které si manželé vybrali i umělecké jméno – Faurého Cantique de Jean Racine.

Jan si dokáže najít čas na truhlářské řemeslo, zděděné po předcích, Anna si libuje, že má doma masivní nábytek na míru a nemusí pro něj do obchodu. Vychovávají dvě děti, oba vyučují hru na kytaru na pardubické konzervatoři, pilně koncertují a nahrávají. A pečují i o malé hospodářství. „Pardubáci si stěžují, že když chtějí na kolo, musí ho nejprve naložit do auta a dojet k nám. My si na něj můžeme sednout rovnou. A navíc máme každý den ke snídani čerstvá vajíčka.“

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.

Spustit audio