Andělé mezi námi zůstali na půli cesty k divákovi

03037314.jpeg
03037314.jpeg

Divadelní spolek Masopust ve svém programu pokračuje v dramaturgii objevování starých her a jejich nové interpretaci. Tentokrát sáhli po hře Františka Langera Andělé mezi námi, které byla předtím uvedena jen jednou, a to na jevišti vinohradského divadla v roce 1931.

Po Štěpánu Páclovi, který režíroval všechny dosavadní inscenace, se poprvé jako režisér představil Jan Frič.

Jestliže Páclovu práci charakterizovala groteskní nadsázka, propojená ovšem s výrazným poetickým viděním a sympatickým patosem, u Friče převládá a umocňuje se groteskní škleb tak silně, že se za ním původní téma her ztrácí.

Nemůžeme si být jistí, co chce vlastně tvůrce říct

Prakticky neznámá hra Františka Langera Andělé mezi námi, která se stala jeho debutem v tomto souboru, je bezesporu dramaturgickým objevem. Zaujme nejen tématem eutanazie, ale i přítomností andělů mezi námi (které se na dnešních scénách objevuje stále častěji), na druhé straně je však – jako ostatně valná většina her meziválečného období – velmi pevně spjata s dobou svého vzniku.

03037312.jpeg

Kromě poněkud prvoplánové a značně rozvláčné kritiky života a fungování společnosti v době světové krize i náznaků možného revolučního řešení problémů nabízí bizarní kolekci figurek, které ztvárňují charakteristické typy své doby, a zároveň jsou jejich karikaturou.

Režisér Jan Frič se od počátku své tvorby vyznačoval tím, že ve svých inscenacích neumocňoval groteskní nadsázku jen na druhou, ale na třetí či na čtvrtou. Tím se úhel nazírání na příběh mění tak výrazně, že si vůbec nemůžeme být jisti, co jím tvůrce vlastně chce říci. Podobně působí i tato inscenace.

Textově se první část do značné míry drží originálu, později se výrazněji škrtá, příp. nahrazuje Langerův text různými básnickými vsuvkami jiných autorů.

Poněkud matoucí je pro diváka genderová proměna postav

Hlavního hrdinu – anděla alias doktora Miso – hraje Ivana Uhlířová, zatímco jeho přítelkyni Lídu, barovou tanečnici, ztvárňuje jako karikaturu ženy Lukáš Příkazký. Právě jeho postava pochopitelně vzbuzuje smích v hledišti, neboť využívá osvědčená- až vaudevillová – klišé, jak si muži představují ženy.

03037311.jpeg

Základní situace, kdy anděl vstupuje do lidského světa s nákladem záporných zkušeností z minulých „pozemských život“, aniž by tušil, co ho čeká zde, groteskní stylizaci nahrává.

Diváci jsou podobně vykulení jako doktor Miso a společně s ním se snaží přijít na kloub tomu, co se tu vlastně odehrává. Sem tam prosvítá skrze děj ona zvláštní kritika společnosti, která lidi deformuje, ale mnohé další prvky vstupují do celku zcela nesmyslně.

Největším oříškem je postava nemocné Pavlínky (hraje ji Pavla Beretová), která tu má fungovat jako exemplární případ trpící osoby, toužící po vysvobození. Je uvězněna ve skleněném akváriu, což je samo o sobě působivým obrazem. Co si ale počít s tím, že v němž chvílemi rejdí, maluje, hraje na nástroj, a vůbec se chová jako docela čilý zombie?

Soucit a lidskost, která dominuje Langerovým hrám, jsou zcela potlačeny, a nahrazeny zvláštní směsicí bizarního humoru a extaticky vypjatých projevů jednotlivců. Inscenace vyžaduje velmi specifické divácké naladění

V druhé části, kde už jde o konkrétní řešení viny a trestu, jemuž je Miso čili doktor Smrt vystaven, se divák už zcela ztrácí, aniž by tušil, co tím vším chtějí tvůrci vlastně sdělit.

03037313.jpeg

Osvědčený herecký tým Masopustu, stejně jako hostující Ivana Uhlířová v roli doktora Miso, přitom nehrají špatně. Všichni svědomitě dodržují onu bizarní nadsázku, a své postavy vytvářejí přesně a se zaujetím. Nicméně, ve výsledku vyznívá jejich úsilí jaksi hluše, čistě artistně, a postrádá vnitřní obsah.

Inscenace, dle mého, vyžaduje velmi specifické divácké naladění a smysl pro humor, programově potírající jakákoli tabu. Tím zůstává na půli cesty k divákovi.

Spustit audio
autoři: Jana Soprová, Helena Petáková