Alice Rohrwacherová: Věřím v sílu něžnosti

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03185362.jpeg

Italská režisérka Alice Rohrwacherová získala za svůj film Zázraky Velkou cenu na festivalu v Cannes. Film právě vstoupil do české distribuce a my mu budeme věnovat vysílání vltavského pořadu Slovo o filmu 20. srpna. Přečtěte si rozhovor s režisérkou!

Film vypráví příběh mladé Gelsominy, která žije s rodiči a třemi mladšími sestrami na statku kdesi v Umbrii na italském venkově. Otec drží rodinu stranou moderního světa a striktně prosazuje život v souladu s přírodou. Rodinné vazby jsou ale narušeny natáčením televizní reality show „Zázraky venkova“, které poblázní celý kraj, i příchodem mladého kriminálníka, který je na statek umístěn v rámci preventivního programu práce s mládeží.

S režisérkou jsme mluvili o osobní rovině jejího filmu, Nannim Morettim, Monice Belucci, válce vyhlášení konvenčnímu vyprávění i o pohádkách. Přečtěte si úryvky z rozhovoru. Celé interview poslouchejte na Vltavě v pořadu Slovo o filmu 20. srpna od 17:00.

03185360.jpeg

Můžu vám rovnou říct, že ten film není vůbec autobiografický. Tím, že říkám, že je pro mě osobní, myslím to, že je spojený s věcmi, které v životě miluju. Třeba včely, které ve filmu jsou. :-). A venkov. A italský region, ve kterém se Zázraky odehrávají. Největší sranda ale je, že ačkoli film není autobiografický, teď do mého života dost vstupuje. Protagonisté, které můžete ve filmu vidět, jsou pořád se mnou. Teď už jsou trochu jako moje rodina. Takže Zázraky už jsou jakýsi post-autobiografický film, abych to tak řekla. Hodně lidí se mě na autobiografičnost ptá. Je pravda, že film pracuje s časem – ale čas nejsou jenom vzpomínky! Má mnoho rovin. Existují minulé, přítomné i budoucí časy. Naše vlastní minulost, minulost naší země, historie přírody. Protože film pracuje s časem, lidé se ho často pokoušejí zafixovat v jednom konkrétním čase. Že jde asi o minulost režiséra. Ale není to tak.

Jak byste přiblížila svůj filmový styl, který vede ke zvláštnímu druhu intimity?

03185359.jpeg

Myslím, že je z filmu zřejmé, že ho udělali lidé, které tam vidíte. Ne někdo, kdo by jejich příběh vyprávěl jaksi svrchu, ani samotné postavy, ale někdo, kteří mají blízko k filmovým postavám. Nevím, jestli mi rozumíte: Zázraky nejsou vyprávěné z úhlu pohledu některého ze zúčastněných, ale také se na děj nedíváme z nějaké vševědoucí, boží perspektivy. Sledujeme vše jakoby pohledem další lidské bytosti, která je všemu filmovému dění blízko. Fyzicky blízko. Nikdy jsme například při natáčení nepoužili dlouhé sklo, optiku, která by přiblížila dění snímané z větší vzdálenosti. A žádný zoom.Když jsme obrazově blízko, jsme skutečně blízko. Když se kamera vzdálí, znamená to, že jsme skutečně poodešli. Vzdálenosti mezi věcmi, lidmi a zvířaty v obraze – i mezi protagonisty a kamerou – jsou skutečné.

Monica Bellucci hraje ve vašem filmu vyšeptalou moderátorku podivné lokální televizní reality show. Neměla problém přijmout roli, kterou jste jí nabídla? Má dostatek sebeironie? Protože je to skutečně dost bizarní postava...

03185361.jpeg

Na to vám můžu odpovědět příběhem. Monica Bellucci byla jednou v Římě a chtěla si zarezervovat hotel. U jejího obvyklého bydliště se stavělo a bylo tam prostě příliš hluku. Nemohla kvůli tomu spát. No tak zavolala do jednoho hotelu a povídá: chtěla bych si zarezervovat pokoj na dnešní noc. - Ano, paní, na jaké jméno to bude? - Monica Bellucci. – No a odpověď zněla hahaha, no jasně, a já jsem Marlon Brando. A prostě zavěsili. Tak zkusila jiný hotel a tam to také neklaplo. A tak musela lhát a zarezervovat si pokoj na jiné jméno. Možná je vás obrázek o Monice Bellucci podobný jako měli ti lidé na hotelové lince. :)Ona je úplně jiná. Klidně si přečte filmový scénář, který jí pošlete, a když se jí líbí, tak se k vám postaví naprosto velkoryse.

Vy máte nějaké filmové principy, kterým byste chtěla svojí tvorbou vyhlásit válku?

Ano. Ale jde o velmi něžnou válku. Už proto, že nechci měnit ničí jazyk, jen svůj. A můj jazyk je něžný. Věřím v sílu něžnosti. Příčí se mi, když někdo využívá příběh k tomu, aby měl moc nad diváky. Často se to stává v případě tragédií, které mají sociální charakter. Tenhle žánr pak režiséři využívají k tomu, aby se stali velkými umělci. Možná to lidi mají rádi, ale mě to nezajímá.Je důležité nikdy nezapomínat na to, že jde o filmové obrazy. Někdy je nesmírně obtížné, zdlouhavé a drahé vyrobit film. Kdyby šlo o něco, co bych dokázala sdělit slovem, například o tom napsat knížku, netočila bych film. Když dělám film, znamená to, že věřím v obrazy. Mrzí mě, že síla filmu často tkví jen v příběhu, ne v obrazech. Diváci se pak nebaví o obrazech, které viděli, ale jen o postavách: film je o tom, jak syn povraždí svoje rodiče a celou rodinu a bla bla bla... To mě moc nezajímá. Může jít samozřejmě o filmový příběh, ale je důležité, jak děj převedete do obrazů. To je to nejdůležitější.

03161985.jpeg

A přiblížíte mi, co se děje v postavě otce od rodiny? Pro většinu diváků to bude asi dost autoritativní figura, možná až despotická. Ale zároveň vidíme, že je to tvrdohlavý člověk, milující svoje dcery, dokáže být vtipný i obětavý. Pravděpodobně se v něm střetává dost věcí. Můžete mi říct, jak ho vidíte vy, jako režisérka?

On se v sobě nevyzná. Což je dobře. Tím chci říct, že normálně je potřeba, abychom se v sobě vyznali, ale filmové postavy se podle mě v sobě vyznat nemusejí.Pro mě je příběh vždycky mýtem. Když se dívám na postavu, která toho o sobě příliš mnoho ví, nudím se. Ona se prostě zná. A její zkušenost nemůže být moje zkušenost. Tváří v tvář postavě, která se v sobě nevyzná, mám šanci, že v ní najdu kus sebe samotné.Otec v Zázracích je z více důvodů hodně hrubý. Možná proto, že se nedokáže pořádně vyjádřit v žádné řeči. Nemyslím si ale, že představuje autoritu ve špatném slova smyslu. Je plný lásky. Přihodilo se mu to, že je králem. Má dceru-princeznu, kterou miluje víc, než kteroukoli z ostatních princezen. A chce ji mít v bezpečí, protože princezna zdědí celé jeho království i jeho povinnosti. I když má ve svém království hodně nepřátel, jako například nařízení Evropské unie nebo televizi, je štastný – protože má pokračovatelku svého rodu. Ale pomalu začíná chápat, že ve světě jsou také další muži. A hlavně mu dojde, že není samozřejmé, že princezna převezme jeho království a to všechno, o co je podle něj pro ni nejlepší. Možná na ni čeká její vlastní úděl někde úplně jinde. Musí to pochopit – a ona sama také.

Jaké pohádky máte ráda? Nebo jaké jste měla ráda, když jste byla malá?

Mám ráda italské pohádky, protože hlavními postavami v nich často nejsou králové, ale rybáři, vesničani a hodně prostí lidé. A právě jim se v těch pohádkách děje něco neobyčejného.