Alfred Hitchcock a jeho (některé) filmy

Není to první kniha Hitchcockovi zasvěcená (už před lety vyšel záznam záslužných rozhovorů mezi Hitchcockem a francouzským režisérem Francoisem Truffautem, jenž kdysi začínal jako sžíravý kritik). Můžeme ji však vnímat jako další pokus dodat Hitchcockovi velikost a závažnost.

Ve Woodově pojednání (i doslovu Milana Klepikova) totiž narážíme na snahu Hitchcocka hájit před podezřením, že by byl pouhým řemeslníkem. Naopak jsme utvrzováni v přesvědčení, že Hitchcockovy thrillery přesahují své vymezení, že nabývají jakési oduševnělosti, skýtajíce množství výkladů. Vlastně narážíme na dávný problém obdivných monografických prací: každé dílo je vydáváno za to nejlepší nebo aspoň za nadprůměrné, vytrácí se schopnost v nezaujatém odstupu postihnout, jaké hodnoty přetrvaly a co je naopak zvetšelé a poplatné dobovým konvencím. Vyprchalou přitažlivost Hitchcockových filmů neomylně rozpoznaly komerční televize - nikoli náhodou je vysílají v dopoledních či naopak pozdních nočních hodinách.

Obálka knihy Robina Wooda Alfred Hitchcock a jeho filmy|foto: orpheus.webz.cz

Robin Wood podrobně rozebírá kdejaký detail, všímá si provázanosti jednotlivých záběrů, avšak jeho deskriptivní popis jako by vylučoval otázku niterného oslovení, vnitřního autorova prožitku při setkání s každým z probíraných filmů. Pak by stěží mohl vyzdvihovat např. Vertigo, jeden z nejpřeceňovanějších filmů všech dob, který vyšuměl po technické stránce (primitivita "zadních projekcí", které měly dodávat zdání autenticity, výslovně ruší - připomínám aspoň v ateliéru natáčené jízdy autem s neuměle ubíhajícím pozadím), odrazuje primitivním vsunutím psychoanalytického výkladu "rozdvojené duše" do syžetové osnovy a selhává i v herecké modelaci, zvláště v mondénním ztvárnění ústřední ženské dvojrole.

V knize nalezneme přesné postřehy o Hitchcockových filmech, jejichž působivost vyprchala nejméně (Okno do dvora, Psycho, Ptáci). Například v Oknu do dvora, dodnes fascinující skládance zamýšlející se nad ošidností i omezeností lidského vnímání, postřehl autor rozestup mezi hrdinovým nazíráním a tím, co nám o něm prozrazuje Hitchcock. Odmítá názor, že bychom se dívali hrdinovýma očima; píše, že protagonista "vidí v daných mezích to, co se rozhodl vidět. Divák však vidí pouze to, co se mu rozhodl ukázat Hitchcock." (str. 51) V rozboru Psycha se zamýšlí nad klíčovou scénou vraždy ve sprše a přisazuje jí nejen sexuální podtext, ale také touhu zničit ženu, jež dosáhla svobody, které vrah, patologicky závislý na matce, nikdy dosáhnout nemůže.

Alfred Hitchcock|foto: orpheus.webz.cz

Avšak všudypřítomný obdiv stěží mohu přijmout. Hitchcockovy portréty duševně vykolejených nešťastníků puzených do náručí zločinu shledávám notně prostoduchými. Lépe se Hitchcockovi dařilo tehdy, když rozvíjel téma náhlého ohrožení, které dolehne na nevinnou oběť dříve, než si to stačí pořádně uvědomit. Nejlépe však uspěl, když opustil vypreparovaný svět fantomů a uměle vykroužených zápletek, když se opřel o zniternělý vhled do rozpoložení člověka křivě osočeného z vraždy, jak tomu bylo v Nepravém muži. Tady náhle vyvřela nevýslovná bezmoc v plné nahotě (i zásluhou strhujícího, výrazově zklidnělého hereckého ztvárnění) - jenže tenhle film v knize nenalezneme. Vybočuje z předem narýsované Woodovy konstrukce, jen zaplňované vhodnými malůvkami.