Alexander Dubček byl naivní, když chtěl v Československu svobodu

14. červen 2018
Dubček, 2018

Pražské kino Lucerna uvádí až do srpna snímek Laca Halamy Dubček. Jeho hlavním hrdinou je Alexander Dubček, od ledna 1968 generální tajemník KSČ a faktický vůdce Československa.

Režisér chtěl postihnout jeho snahy o polidštění komunistické strany, zavedení svobody slova a projevu vůbec, obrovskou popularitu, které se těšil, i jeho pád. „Na Slovensku patří Dubček ke třem nejslavnějším Slovákům. Vezmeme-li je chronologicky, byli to Ľudovít Štúr, Milan Rastislav Štefánik a Alexander Dubček. Ovšem z nich jediný Dubček je známý i ve světě,“ říká k tomu režisér.

Filmový střípek z ukrajinsko-ruské války. V Česku promítli film o hrdinných obráncích letiště v Doněcku

Kyborgové

Film Kyborgové není klasickým válečným dramatem. Odehrává se v jedněch kulisách: na rozstříleném a rozbombardovaném letišti v Doněcku, které brání ukrajinští vojáci proti přesile Rusů a takzvaných separatistů. Dlouho úspěšně, byť se už dávno bojuje o trosky. Šlo tady o princip, národní a státní hrdost. A každý na Ukrajině ví, že obráncům letiště se říkalo kyborgové.

Události takzvaného Pražského jara, okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a začátku normalizace jsou, podle něj, dnes často interpretovány nepřesně nebo dokonce záměrně překrouceně,“ stěžuje si. Je v tom, jak říká, paradox. „S větším časovým odstupem bychom měli mít i racionálnější historický odstup, ale často to tak není. Přístup historiků i pamětníků se dnes jasně dělí podle příslušnosti k nějakému politickému subjektu nebo přesvědčení. Je smutné, že se politické přesvědčení a názory promítají i do výkladu historie,“ myslí si Halama. Dodává, že jsou samozřejmě historikové, kteří mají nadhled a dokážou Dubčekovu osobnost zařadit do širších souvislostí doby a tehdejší politické situace. „Jsou ale i takoví, a nejen historikové, kteří na Dubčekových činech nenacházejí nic pozitivního, a to vzhledem ke všeobecnému odsuzování komunistického režimu a všech představitelů tehdejší komunistické strany. Kdybychom se ale podívali do životopisu mnohých komunistů a později chartistů, našli bychom podobný oblouk: nadšení z přitažlivé ideje, a zklamání z toho, jak se tahle idea uplatnila v praxi. A jak ovlivňovala životy lidí ve své totalitní verzi,“ doplňuje Halama.

Jeho snímek sleduje Alexandera Dubčeka ve třech časových rovinách. Tou první je rok 1968, doba od ledna do srpnové okupace, odvlečení několika čelných představitelů československého státu do Moskvy a jejich smutný návrat do Prahy. Druhá rovina ukazuje čas asi po deseti letech, kdy byl Dubček úplně na dně a na každém kroku sledován StB. Třetí rovina zavádí diváky do roku 1992, kdy byly pomalu otupovány Dubčekovy polistopadové politické ambice, a sám Dubček zemřel při automobilové nehodě (kterou ovšem snímek nezaznamenává. Stejně jako nezaznamenává Dubčekův podpis takzvaného „pendrekového zákona“ v roce 1969).

Byl to můj osud – Napřeskáčku (II). Publikum se dočkalo po devatenácti letech pokračování pamětí Vlasty Chramostové

Vlasta Chramostová

Na druhou část svých pamětí nechala herečka Vlasta Chramostová čekat navnaděné (a po četbě první části až vášnivě zvědavé) publikum celých devatenáct let. Čekání se ale vyplatilo. Literárně vytříbené vzpomínky přesně zaznamenávají zásadní události, které provázely život paní Vlasty po Listopadu 1989, a lidi, kteří s nimi hýbali.

Laco Halama netají svůj obdiv k osobnosti Alexandera Dubčeka. Přesto uznává, že ve snaze vytvořit u nás takzvaný socialismus s lidskou tváří bylo dost naivity. „Dubček se sice stal politikem, ale pro politickou praxi neměl dostatečně ohebnou páteř,“ komentuje to a dodává: „Politika, jak ji známe i dnes, vyžaduje kompromisy. A pak přichází otázka, kolik kompromisů může politik udělat, aby ho lidi ještě přijímali a aby byl schopen prosazovat své vize. I o tom je náš film,“ vysvětluje režisér. „Na Slovensku, ale i v Česku, je v současnosti dost vyhrocená situace. Možnosti, schopnosti a charakter politiků, jakož obecně i systému založeného na politických stranách, se lámou v každodenní konfrontaci s jejich klienty. S těmi, kteří mají požadavky na určité ústupky, aby z toho systému něco získali. S čistým svědomím můžu říct, že u Alexandera Dubčeka to takhle nefungovalo. Dubček neměl žádné klienty. Nebo jinak: jeho klienty byli obyčejní, běžní lidé, jménem kterých a pro které chtěl té změny dosáhnout.“

Film Laca Halamy Dubček hraje do srpna pražské kino Lucerna; přesně ke kulatému výročí sovětské okupace Československa ho pak uvede Česká televize.