Alena Zemančíková: Jméno Vlasty Chramostové nese nově piazzetta před chebským divadlem

S velikou radostí jsem přijala zprávu, že 14. listopadu se v chebské knihovně konala beseda nazvaná Matka Kuráž v Chebu. Působení Vlasty Chramostové v chebském divadle na ní vzpomněli bývalý ředitel Západočeského divadla a režisér František Hromada, herečka Alena Svatošová a někdejší chebský dramaturg (a současný profesor DAMU) Milan Klíma.

O svém životě bez patosu

Vlasta Chramostová nedlouho před svými 92. narozeninami, 6. října 2019 zemřela; její jméno prolétlo sdělovacími prostředky a bylo tak připomenuto i těm, kteří ji nikdy na jevišti neviděli. Třeba v Národním divadle v Praze, kam se ve svých šedesáti letech po dvacetiletém zákazu vrátila a znovu se dokázala začlenit do složitého divadelního provozu.

Když si uvědomíme, co to je například herecká paměť a jak je pro herce na jevišti životně důležitá, a to nejen kvůli textu, ale i pro zapamatování jevištního aranžmá a vůbec pohybu po scéně, jakým fyzickým výkonem je dvouhodinový pobyt v plném soustředění a světlech reflektorů na velkém jevišti, je to nejen obdivuhodné, ale téměř nepředstavitelné.

Vlasta Chramostová se v osmdesáti letech rozloučila s divadelním jevištěm rolí Babičky v adaptaci románu Boženy Němcové, ale na umělecký život nerezignovala, vydala dvoudílné paměti To byl můj život, ve kterých podala vtipně, věcně a bez patosu svědectví o životě svém i společnosti od 50. let 20. století až do století jednadvacátého.

Cheb? Útočiště pronásledovaných

Vlasta Chramostová stála naposledy na jevišti v roli Matky Kuráže při zájezdové repríze v Lázních Jáchymově v roce 1973. Historie místa, kde byli na nucených pracích v 50. létech týráni i její disidentští přátelé, jako například spisovatel Karel Pecka, spolu s poslední příležitostí oslovit publikum z jeviště, daly té repríze tísnivý podtext. O tom hovořila herečka na besedě v komorním Déčku v roce 1990. Ale objevila se i na Přehlídce Divadla jednoho herce v roce 1993, kdy sehrála kompozici pohádek Boženy Němcové nazvanou Dobře tak, že je smrt na světě. Vždycky, při každé příležitosti a kontaktu, byla přátelská, kolegiální a byla s ní legrace.

Chebské divadlo, jedno z nejodlehlejších v Čechách i na Moravě, v dobách nejrůznějších zákazů činnosti poskytlo uplatnění několika vynikajícím osobnostem českého divadelního života. Nejvýznamnější z nich byl bezpochyby režisér Jan Grossman, ale patřili k nim i po roce 1968 zakázaní herci – alespoň dočasně.

Chebské divadlo má ale také jakýsi zvláštní dar vypravovat do velkého uměleckého světa začínající talenty. Všechny umělecké starty k budoucím úspěchům však musí být opřeny o pevný základ kolegů, kteří jsou v divadle trvale usazeni. Jejich schopnosti a profesionalita vytvářejí základní předpoklad k tomu, aby se mohly talenty rozvinout a vzniknout dobré inscenace.

Prostor před vstupem do budovy Západočeského divadla v Chebu byl rozhodnutím městského zastupitelstva pojmenován Piazzetta Vlasty Chramostové. Připomíná se tím nejen chebské účinkování významné herečky a disidentky, ale také fakt, že právě tady se shromažďovali po pražských listopadových událostech v roce 1989 občané a z balkónu nad elegantním sloupovým portálem jim prohlášení Občanského fóra sdělovali režisér Jiří Budínský a další lidé z divadla. Chebské divadlo se dovedlo vždy s nadějí dívat dopředu, i když třeba současná realita nebyla zrovna růžová. Věřím, že to umí stále.