Alena Zemančíková: Doma trhám třešně u silnice – a vy?

21. červen 2019
Publicistika

Jakou piplačku dá sadařům vypěstovat a sklidit ovoce si asi uvědomíme ve chvíli, kdy se do takového procesu sami zapojíme. Letos bude asi na západě Čech sklizeň slabá, bohužel, hospodařil mráz. Ovšem vzpomínky na dětství a na to, kde se třešně braly, ty nám z hlavy mráz nevymete. Na třešně vzpomíná ve fejetonu Alena Zemančíková.

Třešně jsme nikdy nekupovali, protože se vždy daly natrhat u silnice, případně dostat od někoho, kdo měl třešeň na zahradě a nevěděl, co s její úrodou. Podmínkou třešňového daru bylo, že si člověk musí sám načesat, a další podmínkou, že tak musí učinit z nejvyšších větví, ty nízké, dostupné ze země, byly určeny majitelům stromu a dětem.

Třešně u silnic jsou vysokokmeny. Dodnes si moje tělo pamatuje ten grif, kdy se vyskočí (či jeden druhého vysadí) tak, aby se chytil nejnižších větví (které jsou přesto dost vysoko) a pak nohama kolmo kráčí po kmeni až do rozsochy, kde člověk nohu přehodí a vytáhne se do koruny. Z toho přehazování nohou v rozsoše třešně s drsnou kůrou jsme měli jako děti charakteristicky odřené nohy v podkolení. Ale ne každý strom měl příhodně rostlé spodní větve, na některý se prostě vylézt nedalo.

U třešní v zahradách problém odpadal, byl k dispozici žebřík nebo štafle.

Nedovedu si představit, kolik jsem snědla třešní za dobu, po kterou trvala sklizeň, a kam se do mě vešly. Na třešně se samozřejmě nesmělo pít, ale to nevadilo, bylo v nich šťávy dost.

Už s vlastní rodinou jsem se přestěhovala do hájovny, kde ve velikém sadu bylo pět různých třešňových stromů a tři višně. K nejrannějším třešním se dalo vylézt jen po dvanáctimetrovém žebříku, který dokázal vztyčit jen můj muž a na který běžně šplhaly moje malé děti (mě by na něj dnes nikdo nedostal). Spotřební družstvo Jednota tehdy ještě vykupovalo ovoce a my jsme si vylepšovali prázdninový rozpočet prádelními koši našich exkluzivních peckovin, které jsme vozili do výkupu. Tehdy se třešně v obchodě prodávaly za 6 korun kilo a vykupovaly za dvě padesát, za prádelní koš byla pětistovka, ale člověk ho trhal dva dny.

Trhání třešní je kombinace estetického zážitku z rudé barvy v zeleném listí s probleskujícím sluncem, mírně akrobatického výkonu při lezení po stromě a jemné manipulace s kulatými plody. V době, kdy jsme zatíženi prací u stolu či používáme hlučné mechanismy, je zacházení s drobnými kulatými věcmi přímo terapií. Člověk si uvědomí smysly, protáhne tělo a zažije trochu adrenalinu při pošetilé ctižádosti utrhnout i ten poslední krásný trs z konce větve.

Jednou jsem byla v době třešní v anglickém Kentu. Současné sady se už dávno neskládají z vysokokmenů, plody musejí být pro česáče dostupné. Před sklizní jsou zatažené hustou síťovinou proti ptákům, napnutou na žebrech, zapíchaných v zemi. Trhání se tedy odehrává pod oblouky tunelu, jakoby v hale.

Po sklizni se síť sejme a zůstanou jenom zapíchnuté kovové oblouky jako kostra velryby. Mechanizovat to nejde, je zapotřebí rukou, aby třešně otrhaly i se stopkami, zvážily, naporcovaly do bedýnek a naložily do kamiónů. Sami česáči, většinou Romové, sezónní pracovní síla, prodávají třešně u silnice. U nich přijde krabička třešní na 4 libry. Ale když jde člověk trochu krajinou, potká třešňové stromy i mimo komerční sady, v jedné vsi je dokonce komunitní sad, kde zachovávají staré tradiční vysokokmeny a na konci sklizně tam pořádají slavnost. Člověk tedy nemá vlastně důvod si třešně koupit, stále ještě je možno si jen tak na procházce utrhnout do pusy.

Náš hostitel, rodilý Angličan z Kentu, však třešně zásadně kupuje. Pochopili jsme jeho postoj a na konci pobytu jsme sjeli na kole k té maringotce u silnice a náhradou za všechny ty cestou utržené plody jsme si jednu krabičku třešní koupili a zaplatili ji dvojnásobkem ceny. Bylo to drahé, ale když člověk viděl zblízka tu složitou, těžkou a choulostivou sadařskou práci, pocítil nutnost odškodnit sadaře za náš občasný pych. Kilo třešní za čtyři libry vlastně nevyjde dráž, než kdybychom si je koupili doma. Doma je ale trhám u silnice. 

autor: Alena Zemančíková | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.