Alena Zemančíková: Blíží se Velikonoce, musí být umytá okna! A znáte jejich historii?

Budou Velikonoce a to v naší rodině znamenalo, že musí být umytá okna. Naše maminka říkala, že myje okna ráda, že je to taková práce s viditelným efektem, která člověku odvede myšlenky od nepříjemností. Když jsme s bratrem dospívali, svěřovala mytí oken nám. Já jsem tu práci ráda neměla a pomyšlení na ni mi odvádělo myšlenky od zajímavějších témat.

Začneme v Řecku

Ale teď musím k oknu myšlenky přitáhnout. Tedy: Význam, velikost, čistota a ozdoba okna se velice liší v různých dobách a zeměpisných polohách. Třeba ve starém Řecku je okno jenom průhled ven, zatímco v severní Evropě se stavěly domy bez oken ještě v 15. století.

Románské kostely mají ještě okna malá, ale pak se něco stane ve sklářské technologii a objeví se katedrály s okny, která jsou nejen stavebním, ale i výtvarným dílem – a člověk žasne, jak v těch vitrajích dokázali vystihnout i podobu zobrazované osoby a kolik barev už ve 13. století mělo sklo. Tím strašnější je pomyšlení, že při válečném bombardování vezmou okna – a čím větší, tím spíš – zasvé a ty staré gotické vitraje už nikdy nedokážeme nahradit.

Rozbití okna člověk pociťuje jako třeskuté násilí (jak si pamatuje každé dítě), protože tabule skla, i když vyrobená průmyslově, je stále věcí podivnou a nebezpečnou, budí iluzi otevřeného prostoru, ale jsouc rozbita řinčí a nebezpečně zraňují.

Světlo dovnitř, pohled ven

Výhled do kraje a světlo v interiéru jsou dvě hodnoty, kvůli kterým se okna stále zvětšují. Ve starých románech se dočteme, jak jsou venkovské chalupy tmavé, jak se na zimu okna utěsňují mechem a jak, když je potřeba povolat doktora, ať už k porodu nebo k nemoci, lékař nabádá k častému větrání a většímu přístupu světla. Ano, připomíná mi matka, odstranit z okna naskládané věci, umýt je a otevřít slunci musíš ještě před Velikonocemi, aby se slunce a jaro dostalo i dovnitř do domu.

A vzpomínáte si, jak na vesnici vtrhla třídílná okna?  V osvětlení místností opravdu nastal velký rozdíl. Jenže velká třídílná okna se hodila spíše do mnohem hmotnějších městských staveb rodinných vil a bytových domů. Vesnickým chalupám neurvale prorazila stěny a úplně tak změnila jejich podobu. Třídílné okno bylo spojeno také s dobovou módou záclon, na které bylo potřeba mnoho metrů materiálu, musely být nařasené. Ve větru vlající bílé záclony k třídílným oknům patří, záclony byly dederonové a dovážely se z NDR. Doma jsme je sundali, matka je, než jsme byli s oknem hotovi, vyprala, a ještě mokré jsme je zase pověsili.

Okna za časů mého dětství byla opravdu špinavá, zvenčí od kouře z komínů, zevnitř od kouření kamen i obyvatel bytu. Černá byla voda po umytí skla – a co teprve rámy!

Prosklené letní peklo

Na sídlištích 70. a 80. let jsou okna součástí prefabrikovaných prvků. Jsou velká, nečleněná, a otevírají se různými mechanismy. Světla jde dovnitř dost, ale kdyby okna byla menší nebo členěná, stačilo by to a v létě bych v bytě nebyla jako ve skleníku. A v nově postavených administrativních budovách už ani poctivá okna nejsou, protože jde už jen o kus prosklené stěny bez otevíracího systému, větrání řeší klimatizace.

Vlivem vražedného letního slunce, které, přemýšlím, snad dříve tak nepálilo nebo to nevadilo, mám místo dederonové záclony na okně žaluzie proti slunci. V noci i proti měsíci, když na to přijde. A Velikonoce, které přicházejí po prvním jarním úplňku, budou už za týden, tak musím překonat nechuť, přestat vzpomínat a okna v bytě umýt. Nejsou zvlášť špinavá a vůbec mě to nebaví, ale bez toho to prostě nejde.