Alena Scheinostová: Jsem proti

Greta Thunberg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Greta Thunberg
0:00
/
0:00

„Máte tu nějakou vládu? Tak já jsem proti!“ říká ve známé anekdotě Irčan poté, co se po emigraci z nehostinné vlasti vylodí na březích Nového světa.

Být a priori proti může být úsměvné, pokud jde o karikaturu vlastnosti připisované společenství určitého kulturního okruhu. Nicméně jako komunikační strategie, která začíná převládat v našem každodenním fyzickém i elektronickém styku, začíná být neustálé sebevymezování poněkud otravné.

Začala jsem si toho všímat okolo prezidentské volby, té vůbec první, v roce 2013, kdy si svého „Losnu, nebo Mažňáka“ mohli vybírat sami občané. Volím Karla! Ty volíš Karla? Já tedy Karla nevolím. Karel je takový, makový, povidlový. A co to bylo u nich na zámečku?! Viděli jste ty obrazy?! A víte, kdo je na nich?! Nikdy v životě bych nevolil Karla. To chcete vážně volit Karla?! – Nebo si dosaďte jméno toho druhého, v jiném se oba voličské tábory zase tolik nelišily.

Bylo to tehdy takové rozehřívací kolečko a od té doby pilně trénujeme. Rychle jsme totiž zjistili, že „proti“ lze s trochou umu být takřka kdykoli. Evropská unie? Migrace? Milion chvilek a jedna Greta? Otevírací doba o svátcích, rámy na Hradčanech, krize v Iráku, zákaz zalévání? Nezáleží, jak velké je téma. Vášně mohou být velké vždy.

Dnes už to zná nejspíš každý, kdo si třeba jen dovolí napsat na facebook větu s náznakem názoru, nebo i jen se zahrnutím zmínky, která druhým umožní si názor generovat. Máte ráda květiny? Hlavně to nikde neříkejte ani nikam nepište: mohla byste se rázem dozvědět, že zvyk dávat květiny je pitomý nebo neekologický nebo jsou z nich alergie anebo že si zřejmě o nějaký ten pugét říkáte a kdo si myslíte, že vám ho bude dávat.

Míra odporu i urputnost reakcí budou růst úměrně tomu, nakolik právě v danou chvíli použitá „klíčová slova“ rezonují v televizi, online zprávách a vůbec ve veřejném prostoru a zda dané téma zpracovává nějaký zrovna populární seriál. Svůj názor na danou věc, a to nejlépe právě opačný než ti okolo, má potom snad i leták na obecní vývěsce a sousedův bílý králík.

Čím rozhodnější je reakce, tím méně ovšem bývá relevantní. Vážně jste potřebovala k těm svým květinám od někoho radit? „Já jsem se vás na nic neptal, sluho,“ opakuju si Miloušovu hlášku z oblíbeného Saturnina, kdykoli se i mě zmocňuje chuť rozdávat nevyžádané rady a komentáře.

Stane se něco, když se do pléna nepodělím o své postřehy ke slovenským volbám, eutanazii či výuce jazyků s rodilým mluvčím? V devadesáti procentech vůbec nic – ba naopak se možná vyhnu nehtu zlomenému o klávesu s vykřičníkem anebo hádce u rodinného oběda.

Je to tak lákavé: kdo je proti, ten je pod světlem, toho si okolí všimne. Nejde přece s davem, obrysy jeho jedinečné osobnosti jsou jednoznačné a ostré jako snímek v jpegu. A to je opojné jak chardonnay, jak jsme zjistili při našich prvních „ne“, když nám byl tak rok a čtvrt. Ten Pepíček je ale chytrý, smála se tehdy maminka, babička i teta, která byla právě na návštěvě.

Škoda, že jsme v těch časech tak trochu zastydli a nenaučili se, že můžeme být sami sebou i tehdy, když si své „ne“ budeme častěji myslet, než je říkat – a že ani občasné „nevím“ nezpochybní naši identitu. Máme ten nový rok, třeba se to letos aspoň trochu naučíme. Nebyla bych proti. Ale nevím.