Albert Serra: Proč? Proč ne! Chci dělat filmy po svém

30. červen 2014
03155165.jpeg

"Film bez chyb je špatný film," říká radikální španělský vizuální umělec a filmař Albert Serra. Ten po několika předcházejících filmech vloni prorazil vítězstvím na renomovaném "áčkovém" festivalu v Locarnu s filmem Příběh mé smrti. V něm po svém kombinuje příběh Casanovy a Draculy.

Příběh mé smrti skutečně uvádí na plátno Casanovu i Draculu. Snaží se být hlavně obrazovým dílem, vyniká pomalým tempem, řadou tmavých sekvencí, neobvyklými kompozicemi a dlouhou stopáží. Serrův filmařský koncept je velmi svérázný. A tak jsme s tímto svéhlavým tvůrcem mluvili o radikálních krocích při natáčení, o smrti filmu kvůli digitalizaci i nejisté budoucnosti kinematografie.

Rozhovor s Albertem Serrou jsme natočili na vídeňském festivalu Viennale a v pořadu Slovo filmu jsme ho doprovodili také postřehy filmového publicisty Tomáše Stejskala.

Poslechněte si záznam pořadu! Jeho část vám nabízíme i v přepisu:

Rozhodl jste se v jednom filmu spojit Casanovu a Draculu. Jak vás to napadlo?

Byla to náhoda. Rumunský producent mě požádal, abych udělal něco o Draculovi. Ale já nemám Draculu rád, nikdy jsem neviděl ani žádný horor fantastický film. Tak jsem se vymlouval, říkal jsem mu, že to téma není pro mě. Ale později jsem si na to vzpomněl a Dracula mě začal zaměstnávat jako výzva. Tak jsem si řekl: ok, natočím to, ale namíchám ten námět s něčím, co je mi bližší. Něco, co by víc rezonovalo s mojí obrazotvorností. Četl jsem Casanovovy paměti Příběh mého života. Proč to nezkusit? Oba sdílejí některé motivy spojené s touhou, vášní, potěšením a nocí. Můžeme vzít tohle osvícenské období a smísit ho s romantičtějším, temnějším, obskurnějším a násilnějším romantismem, který přišel v 19. století po něm.

A taky jsem chtěl natočit čistou fikci. Jde totiž samozřejmě o smyšlenou historku z Casanovova života. Dracula nikdy neexistoval, takže to ani jinak nejde. Řekl jsem si, že natočíme čistý výplod fantazie.

Něco podobného už jsem dělal ve svých starších filmech, ale teď je to v mnohem větším měřítku. Můj styl je pořád hodně naturalistický, angažuju neherce a podobně. Ale zároveň je Příběh mé smrti o dost umělecky stylizovanější. Myslím, že tyhle dva póly film míchá velmi radikálním způsobem.

03155163.jpeg

Má tohle spojení 18. století jako století světla a 19. století s temným romantismem nějakou přímou souvislost se současností? Vybral jste si ho proto, že jste se chtěl nějak vyjádřit ke dnešku?

Ne, to samozřejmě nebyl můj důvod k natáčení. Jak jsem říkal, šlo mi o čistou fantazii. Pravděpodobně jde o dvě strany jedné mince. Když jde o touhu, může to mít vždycky některou z těchto stránek. Světlou, spojenou víc se společností, marnivostí a ješitností, ale taky tu temnou stránku. Všichni máme nějaké skryté temné tužby. A o tom ten film je. Kde jedna strana končí a začíná druhá. Kde ta lehká, společností uznávaná touha končí a kde začíná skutečná intimní potřeba. Kde intimní tužba končí a začíná kalkul. Kde končí vykalkulovanost a začíná osudovost. Ta je taky silně spojená s touhou a potěšením. To jsou otázky, které jsou v srdci toho filmu i samotných postav, které se ve filmu objeví.

Řekl jste, že film jste natáčeli v obrazovém poměru 4:3 a teprve potom jste ho ořízli do širokoúhlého cinemascope formátu. To je mírně řečeno hodně neobvyklé a radikální. Proč??

Jo, ale je to něco zajímavého, co jsem si chtěl vyzkoušet. To máte stejné jako s herci. Já jsem se rozhodl pro neherce, protože nenávidím to, jak profesionálové příliš podtrhují smysl textu. Mě to nudí. Oni nehrají, oni jenom opakují to, co už jsme na plátně někdy viděli... Je to reprodukce, ne tvorba. Chtěl jsem něco nového, tak jsem se vyhnul hercům. A s obrazem je to to samé. Je to nejlepší způsob, jak se vyhnout těm překomponovaným záběrům, promyšleným do posledního detailu. Kameraman zkouší možnosti, říká možná posuneme okraj maličko doleva a tohle a tamto... Ne. Změním formát obrazu na samém konci výroby filmu, až ve střižně, bez toho, aby o tom kameraman vůbec tušil, i ve všech svých následujících filmech. Chci vytvořit změť, která nebude nudná. Která je nová a není už mnohokrát dříve promyšlená. Která se rodí, až když se film promítá a vidí ho diváci. Něco, co není spočítané a vykalkulované předem. Potřebuju tenhle svěží vzduch. Svěží kompozici obrazu, dialogy, svěží příběh.

Hodně tvůrců dnes pracuje se složitou nelineární výstavbou děje a strukturou filmu, která neodpovídá tomu, na co jsme zvyklí, režiséři využívají neherce a podobně. Ale stejně můžeme přistoupit ke kompozici obrazu, uplatnit stejné myšlení na ni. Je to jednoduché.

Proč ne? Nevidím důvod proč to neudělat.

Předpokládám, že váš kameraman viděl hotový film. Co tomu říkal?

No, to je stejné jako kdybych měl řešit to, co výsledku říká herec, který byl na place! Jako kdybych se na to měl ohlížet. Ne. Když je záběr dobrý, použiju ho, když není, vystřihnu ho. Já usiluju jen o co nejlepší výsledný film. Je to jiný způsob práce, ale je dobrý. Ve výtvarném umění, na divadle, kdekoliv, nejen ve filmu. Tam také změnami na poslední chvíli můžeme dosáhnout něčeho nového a lepšího.

Na festivalu v Locarnu jste za film dostal hlavní cenu, Zlatého leoparda. Co to pro vás znamená? Posunete se například k větším, dražším a divácky vstřícnějším filmům? K nějakému mainstreamu? :-)

Ne. To fakt ne. Právě naopak!Příběh mé smrti je těžký film a není určený pro široké publikum, i když vyhrál tuhle cenu. Pro mě ceny a všechny tyhle věci nejsou důležité. No, je to pro mě důležité jako pro jednoho z producentů, to jo, protože mi to může pomoct zaplatit další film. Ale natočit něco jednoduššího, to ne. Naopak chci využít cenu k tomu, že si vydobudu svobodu dělat ještě složitější, menší a podivnější filmy.To je přece smysl té ceny! Mít tuhle možnost svobody, ne její opak...

Film se natáčel digitálně a pak jste ho přepisovali na filmový materiál. Proč? Směřujete k 35mmovému filmu?

Ne, pro mě je při mém stylu nemožné zorganizovat natáčení na 35mmový film. Ale vždycky jsem chtěl mít film na filmovém pásu, to je to nejkrásnější.

(...) Pro mě nadvláda digitální projekce strašná, protože můj film má být promítán z 35mm filmu, to je ta nejvyšší kvalita. Ale je to strašné pro osud celé kinematografie. Pro mě je digitalizace a promítání filmů z DCP kopií smrt filmu. To je jako velká televize! Na to už přece nebudou do kin chodit lidi! Doma už má hodně lidí taky velké televize, tak proč vážit cestu do kina. 35mmový film v sobě měl pohyb a čas. Když se něco hýbe, můžeme pozorovat čas. Film prochází promítačkou, jde o skutečný pohyb, a diváci sdílí projekci, jejíž kvalita byla prostě mnohem vyšší.

Filmu se děje to samé, co se stalo vinylovým deskám. Všichni věděli, že poslech z desek je nejlepší. Objektivně, technicky a vědecky vzato. A taky to byly nejkrásnější věci, velké desky v obalech. A vydržely déle. Pak se hudební průmysl rozhodl, že potřebuje vyrábět a prodávat víc a přišel s něčím jiným. Ale teď se vinyly zase vracejí. Myslím, že se to samé přihodí i s filmem. Spousta kin, která teď prodala svoje filmové promítačky za pár centů, si je bude muset za deset let znovu koupit a bude je to stát mnohem víc. Jsou hloupí. Uvidíte, že mám pravdu. Stane se to samé, co se stalo s vinylem. Samozřejmě, že se film nikdy nevrátí na původní čísla, na kterých byl například před deseti lety. Ale zájem o něj se bude pomalu vracet. Lidi, kteří mají rádi film a doopravdy neváhají zaplatit za to, aby šli do kina, zase začnou hledat místa, kde za svoje peníze dostanou jiný zážitek. Ten rozdíl ze zážitku 35mmové projekce není na první pohled velký, ale psychologicky se to počítá. Ten film je dobrý materiál, který má svoje nenahraditelné kvality.

Můžete mi ještě říct něco málo o tom, co děláte ve výtvarném umění?

To jsem tak zkoušel. Vlastně šlo o zakázku, zakázku muzeí a podobných institucí. Natočil jsem svůj díl filmu pro přehlídku Documenta v Kasselu. Ale nevím... Snad mi to nějak pomohlo. Dnes je totiž dost těžké říct, co se bude dít dál. Kinematografie začíná být nudná. V době autorského filmu byla zajímavější než galerie, kde se objevovaly často dost podivné nápady natočené hodně rychle. Videoart neměl tu komplexnost a bohatství hraného filmu. Teď je ale čím dál těžší financovat takové filmy, jaké dělám já. A také je těžší dostat do kin k publiku. Na festivalech to funguje dobře, ale dostat film do kinodistribuce je dost těžké. Nevím, co bude dál. Možná se budeme muset přesunout do galerií. Nebo jestli galerie budou financovat hrané filmy, kde se budou filmy promítat, nevím. Jsme v dost zvláštním bodě a nevím přesně, jak dál.