Ajelet Gundar-Gošenová probouzí lvy v nás. Představuje román o nejtemnějších koutech lidské duše

17. říjen 2018
Ajelet Gundar-Gošenová

V uplynulých dnech navštívila naše hlavní město izraelská spisovatelka a scenáristka Ajelet Gundar-Gošenová.

Literárně debutovala ve dvaatřiceti letech: roku 2014 jí vyšel román Jednu noc, Markoviči, a kromě prestižní Shapirovy ceny za prozaickou prvotinu jí vynesl srovnání s takovými mistry pera jako Gabriel García Márquez. Ještě větší ohlas sklidil její román druhý, nazvaný Probudit lvy, který právě vyšel v nakladatelství Garamond také česky.

V jednom rozhovoru jsem četla, že vaším oblíbeným spisovatelem je David Grossman. Kdo další ovlivnil vaše díla, ať už ze světových nebo izraelských autorů?

Vždycky mě zajímali spisovatelé, kteří mají odvahu čelit realitě, kteří nezavírají oči a nepoužívají literaturu k tomu, aby skutečnosti unikli, ale proto, aby zkusili pochopit lidský úděl: čili autoři jako José María Arguedas z Peru, Francouz Romain Gary nebo váš Karel Čapek. Pro mě zkrátka představují spisovatele, kteří realitě cíleně nastavují tvář – a čtenáře nutí, aby udělali totéž. A jejich díla jsou proto z mého úhlu pohledu hodně přesvědčivá a silná.

Jsme rozpolcení. Všichni žijeme mezi tradicí a současností, říká čínský básník Jidi Majia

Jidi Majia na Festivalu spisovatelů, 2018

K prastarým kulturním tradicím a rituálům etnika Nuosu se ve své tvorbě celoživotně vrací čínský básník Jidi Majia. Přestože jeho umění vychází z magické staré Číny a poezie divokých Chladných hor v jihozápadním Sečuánu, jeho tvorba je univerzální a reflektuje život i problémy moderního člověka.

Mohla byste vysvětlit titul vašeho románu Probudit lvi? Lvi v českém kontextu asociují Afriku. Kdo je lvem ve vašem románu, jestli vůbec někdo?

Můj román je o izraelském lékaři, který nešťastnou náhodou srazí autem afrického migranta – a nechá ho u silnice ležet. A když jsem uvažovala nad titulem, měla jsem na mysli toho izraelského doktora, který o sobě rozhodně nepřemítá jako o dravé šelmě, protože je civilizovaný, pochází ze západního světa a věří, že je dobrý člověk: ovšem po nehodě se musí vyrovnat s faktem, že v něm ta šelma dřímá. A zároveň mě napadlo, že v potravním řetězci v džungli stojí na vrcholku lev, a pokud je někdo bílý izraelský muž, je na tom stejně. Současně jsem však stvořila ženskou postavu, která byla za toho afrického migranta vdaná, a doktora pak začne vydírat. Viděla jsem, jak se z velice slabé ženy postupně stává ženou mocnou. I v ní se tedy probouzí lev.

Několik kritiků si povšimlo, že závěrečná scéna vašeho románu má až filmové kvality. Vím, že jste také scenáristka. Čím se v zásadě liší psaní scénářů od psaní prózy?

Řekla bych, že ve filmech a obecně na plátně prostě dostanete v zásadě to, co vidíte. Zatímco v literatuře vidíte pouze povrch, a potom můžete odkrývat různé hlubší vrstvy – úplně jako geolog. A dojdete tak daleko za to, co vidíte: něco přitom i vnímáte, a to něco je psychologie postav. Můžete se postavám dostat pod kůži – a já mám pocit, že něco takového ve filmu nejde. A právě tohle je podle mě ten největší dar, jaký může literatura čtenářům a vlastně i autorům nabídnout: a sice možnost nakouknout do nitra někoho jiného. Tedy nejen sledovat, co dělá na obrazovce, ale pozorovat ho zevnitř, zatímco to dělá.

Ajelet Gundar-Gošenová

Vím, že jste klinická psycholožka. Nakolik do detailu znáte anatomii lidského těla a lidské duše?

Pamatuji si, že když jsem začala studovat na univerzitě, chodila jsem na seminář, který se věnoval anatomii lidského mozku – myslím ve fyzickém slova smyslu. A vzpomínám si, jak jsem tam seděla a prohlížela si průřezy laloků a kůry, zatímco mi hlavou běželo, a to je všechno? Celá lidská mysl a duše je jen něco, co lze rozpitvat na malé části? A pak jsem si řekla ne, to není všecko, existuje něco víc než pouhá biologie a anatomie. Je tu ještě něco, co i nenábožensky založený člověk jako já – protože já nevěřím v Boha –, člověk zabývající se psychologií, nazve zásahem shůry. Protože když pracujete jako psycholog, setkáváte se nejen s těmi nejtemnějšími kouty lidské povahy, ale taky s úžasnou dávkou naděje a půvabu zároveň.

O otroctví, holocaustu a zlu s Colsonem Whiteheadem

Colson Whitehead

V pondělí skončil 28. ročník Festivalu spisovatelů Praha. Jedním z jeho nejvýznamnějších hostů byl předloňský nositel Pulitzerovy ceny, americký prozaik a esejista Colson Whitehead, narozený roku 1969 v New Yorku.

Z toho soudím, že to, že jste hlavního protagonistu knihy udělala neurochirurgem, nebyla tak úplně náhodná volba. Mám pravdu?

Věděla jsem, že můj protagonista uprchne z místa autonehody – ještě předtím, než jsem začala ten příběh psát. A věděla jsem, že nechci, aby ho čtenáři odsuzovali – ale aby se s ním ztotožnili a položili si otázku, zdali by neudělali totéž. V situaci, kdy by se uprostřed noci vraceli domů a srazili bezejmenného uprchlíka, a doma by na ně čekaly děti, nechali by i oni toho člověka ležet u silnice, protože je jiný – protože je černý a muslim? A aby se s hrdinou čtenáři mohli ztotožnit, musel být někým, kým chceme být všichni, nebo koho všichni obdivujeme. A o lékařích si přece myslíme, že jsou to dobří lidé – ostatně i můj hrdina si myslí, že je dobrý. Dokud mu ta autonehoda radikálně nezmění způsob, jak se sám vnímá.

Spustit audio
autor: Hana Ulmanová