Adresát Karel Čapek

Určitě je dobré, když se pokládá za užitečnou povinnost, aby současnost věděla něco o tom, co bylo předtím, v minulosti. Pokud jde o kulturu, vyplývá mimo jiné úkol, který se ovšem nedá splnit najednou. Je dlouhodobý, řekněme věčný, i když snad někomu, spěchajícímu ve "spěšném" čase, připadá jako staromilský: je to pozorné seznamování s těmi, kdo předcházeli. Konkrétně to znamená poznávat spisovatele, kteří si pozornost zasluhují. Karel Čapek se stále čte, povinně i nepovinně, a zaslouží si, aby se mu věnovala skutečná pozornost.

Na této dlouhodobé cestě jsme se dostali zmíněnou edicí zase o krok dál. Důstojně vydaná kniha zahrnuje pět a půl tovek dopisů a dalších podobných písemností, které se podařilo shromáždit. Uvádí se 300 pisatelů, kteří nadanému a potom tak úspěšnému autorovi napsali v osobním nebo kolegiálním vztahu, v profesionálním, kulturním nebo soukromém zájmu. Hned je ovšem také vidět, že se nenabízí ucelený a úplný soubor. Víme, že Čapek sám korespondenci nezachovával a jenom náhodou něco zbylo. Nemáme skoro nic z toho, co mi jistě psala Olga Scheinpflugová, ani dopisy z rodiny. A tak větší a zajímavější korespondenční celky, publikované před časem v edici vlastních Čapkových dopisů, nemohly dostat svůj doplněk a protějšek. Například nevíme, co mu psala VěraHrůzová a milá Olga, jaké listy dostal od Březiny, Heleny Čapkové nebo od Neumanna. Trochu více poznáme z opisů Masarykových sdělení. Nedá se nic dělat.

Vydávat korespondenci, to je vždycky dobrodružství, nejistota a trochu výzva. Některé otištěné listy budou přitahovat pozornost a budou se citovat. Potvrzují Čapkovy široké kontakty doma i v zahraničí, i třeba to, jak pomáhal prezidentovi. Někteří "neznámí" dosvědčují velký ohlas jeho literární práce i osobní důvěryhodnost. Pozoruhodnými fakty nebo tónem upoutají například tři dopisy od sestry Heleny nebo jeden lístek od Olgy, kuriózní list Demlův, několik dopisů Durychových nebo Viktora Dyka, Šrámka a Šaldy nebo fakta týkající se nakladatelství Aventinum a další. Výsledek je možná menší než bychom očekávali - jenže Čapek skoro nic neschovával a tím vlastně také uplatňoval své právo na soukromí.

Editovat dopisy, to je konečně také delikátní problém. Pokaždé se ptáme po míře autentičnosti, po hranicích vkusu a taktu, po hodnotě a dostupnosti "osobních" dokumentů. Ale všechno zatím potvrzuje - i tato "přijatá korespondence" - že Karel Čapek pořád vyvolává kulturní zájem a vždycky si najde své čtenáře.