Abys mi věřila, že jsem byl také živ. Z básnického díla Jiřího Gruši

V roce 2018 vydalo nakladatelství Barrister & Principal kompletní poezii Jiřího Gruši v souboru Básně a editor Grušova díla Dalibor Dobiáš z Ústavu pro českou literaturu AV připravil reprezentativní výběr pro vltavský Souzvuk.

Pořad nazvaný Abys mi věřila, že jsem byl také živ představuje především básně ze sbírky Cvičení mučení, která u nás stihla vyjít ještě před normalizací v roce 1969, a německy psané básně ze sbírky Bludné kameny z roku 1994 (v překladu Tomáše Kafky).

já se dám do jásání
a chytím hůl co přišla první
vezmu hůl a stoleček se prostře
stolečku prostři se a ukaž mi toho zrádce
vezmu hůl co přišla první a dám mu ránu
vezmu hůl a zastřelím ho do srdce až naskrz

Cvičení mučení je sbírka shrnující všechnu snahu mladého autora oprostit se od oficiálních klišé a uchránit poezii jako jedinečnou výpověď o sobě, o blízkých a o světě kolem. „Kompozice knížky je podřízena nenápadnému principu všech ‚ententýny‘ – platí v ní nepřekročitelná ‚pošetilá‘ pravidla hry. A ze hry není úniku, hra se hraje až do konce. Cvičení mučení je hra na to, jak se dospívá. Báseň o dospělosti. Knížka, v níž i básník uzrál a dospěl. Jistota se nevytratila, rozum se neumoudřil, ironie nevychladla – dobré vlastnosti nalezly jen svůj prstoklad,“ napsal v dobové recenzi Josef Brukner.

Až v Němcích
jsem oněměl
až v Němcích
jsem pochopil
zvíře
mlčenlivé
znamená
a bdí
nevýslovné
v prostoru
promluv.

Bludné kameny jsou především sbírka otřásající. Tváří v tvář mizejícím svědkům a „němému“ publiku exilu se dětská zkušenost prvních knih vytrácí. Bludné kameny promlouvají o odchodech přátel, příbuzných a literárních druhů, a na pomezí přírodního a lidského světa hledají dostatečně silný jazyk, jak tuto zkušenost zachytit. Stejně jako se mladému Grušovi k ukotvení nabízely sebeironie a neúprosný rytmus a magie říkadel, objevoval později, v nejistotě exulanta jako člověka stárnoucího „mimo“, také řeč ticha a její vztah k vlastní minulosti.

V Souzvuku kromě obou sbírek nechybí ukázky z knihy Grušas Wacht Am Rhein, za kterou získal Jiří Gruša v roce 2002 Cenu Jaroslava Seiferta, a také citace z domácích i zahraničních recenzí a z rozhovoru s Jiřím Grušou. Pásmo je vystavěné jako setkání českých veršů třicátníka žijícího v totalitě s německými verši šedesátiletého autora z doby po pádu železné opony.