Abu Bakr ibn Tufajl: Živý, syn Bdícího

Byly doby, kdy arabští učenci a umělci výrazně inspirovali Evropu. Zlatým věkem v tomto směru bylo období středověku, kdy po více než čtyři století stáli Arabové v čele mnoha oborů lidské činnosti. Centrem filozofického myšlení a kulturního rozkvětu bylo na západě Španělsko, které muslimští panovníci nazvali al-Andalus.

Andalusie byla místem nejintenzivnější kulturní výměny mezi křesťany, židy a muslimy. Do Cordóby či Toleda se vydávali studenti a učenci z celé Evropy, aby se seznámili s novinkami z oblasti lékařství, matematiky, astronomie, chemie (alchymie), filozofie či architektury. Nebyli to jen arabští, muslimští vzdělanci, ale také Syřané, Peršané, Berbeři, Turci a v neposlední řadě také Židé.

Jednou z pozoruhodných osobností středověku byl Abú Bakr Ibn Tufajl. Narodil se kolem roku 1110. Byl lékařem, filozofem, spisovatelem i státním úředníkem. Díky svému jedinečnému alegorickému románu Živý, syn bdícího se stal jedním z nejvýznamnějších spisovatelů své doby. Jde o imaginární životopis Hajje ibn Jaqzána, člověka, který žije od narození na opuštěném ostrově, vychován gazelou. Jako filozof samouk se oddává poznávání řádu a zákonů světa a přírody a dobírá se výšin lidského myšlení. Hajjova zkušenost je vykládána jako mystická cesta.

Málokterý středověký arabský spis zapůsobil na evropskou kulturu tak silným vlivem na poli krásné literatury i filozofie. Ve 13. století byl příběh přeložen do hebrejštiny, poté do latiny. Anglický překlad nejspíš četl také Daniel Defoe a zřejmě se jím nechal inspirovat při psaní Robinsona Crusoe.

Živý, syn bdícího je nejvydávanějším a nejpřekládanějším dílem klasické arabské literatury hned po Koránu a Pohádkách tisíce a jedné noci. Hajjův příběh nás překvapuje řadou názorů, které zní velice aktuálně. Představuje humanistické a filozofické, mírumilovné základy islámského myšlení.