Absurdní metafyzika naděje Ernesta Sabata

Můj život byl dost pohnutý. Už v šestnácti letech jsem se účastnil anarchistického hnutí. Později jsem studoval na univerzitě v La Platě, kde jsem obhájil doktorskou práci o kvantové teorii. Před válkou jsem pracoval jako stipendista v Laboratoři Curie v Paříži, a tam jsem se seznámil se surrealisty Domínguezem, Bretonem a dalšími, kteří mě získali pro literaturu. Vždycky jsem psal, již od mládí, ale teprve tehdy jsem se začal věnovat literatuře s plnou vážností. Po návratu do vlasti jsem vydal v roce 1945 svou první knihu (eseje Jedinec a vesmír) a tehdy jsem také definitivně opustil fyziku...

...napsal o sobě klasik argentinské literatury z velkého trojlístku Jorge Luis Borges – Julio Cortázar – Ernesto Sabato.

Protagonista první Sabatovy fikce, útlého románu Tunel z roku 1948, napsaného na základě noticky v černé kronice, byl malíř. Depresivně laděný román blízký existencialismu byl nadšeně přivítán a několikrát zfilmován. Druhý Sabatův román Kniha o hrdinech a hrobech vyšel roku 1961. Argentinci Knihu vyhlásili nejlepším románem argentinské literatury a mnozí ji dodnes považují za klíčovou pro celou latinskoamerickou literaturu 20. století a zároveň za nejlepší milostný příběh všech dob. Paranoidní atmosféru Tunelu a jeho protagonistu připomíná Fernando, jehož Zpráva o slepcích je ještě zoufalejším ponorem do hlubin lidské psychiky, zachycujícím se surrealistickou obrazností a přesným jazykem se zvrhle logickými úvahami její temnou stránku.

Ve svém třetím, posledním románu Abaddón zhoubce z roku 1974 se Sabato ve své snaze o vyčerpávající zachycení člověka dostal na hranici, kterou již zřejmě nelze dál posunovat – proto také další román už nikdy nenapsal. Nebo možná napsal, ale spálil. Kromě postav z předchozích románů vystupuje v knize i sám autor ve schizofrenním rozdvojení na S. a Sabata, v některých kapitolách se objevují v téměř nezměněné podobě úvahy o literatuře z esejů, s básněmi sousedí parodie reklam, televizních estrád a společenských časopisů, postavy sestupují do pekel podvědomí a vzápětí se stávají cynickými komentátory mondénního buenosaireského života, zatímco probíhá diskuse s mladými revolucionáři o smyslu umění.

Když byl Sabato (24. 6. 1911 – 30. 4. 2011) navržen na Nobelovu cenu za literaturu, komise ho odmítla s odůvodněním, že jeho dílo není dost rozsáhlé...

Literární pásmo o životě a díle argentinského romanopisce a esejisty nabízejí vltavské Schůzky s literaturou.