A pak že jsou Češi národ cyniků a sarkastů

Nechť i nadále záříme štěstím! Také si to říkáte, když se díváte na okolosedící v metru? Potěší vás pohled na ty rozjásané, štěstím zářící tváře? Je to nakažlivé, že? Také vám policisté, důchodci, nadřízení, revizoři, učitelé a další kapacity připadají nezřízeně veselí? Není divu, vždyť jen třetina lidí je ve svízelné situaci podle daného výzkumu, který proběhl v červnu a červenci, spíše pesimistická. O celá čtyři procenta jsme si, milí občané, polepšili životní náhled oproti loňskému roku. Pozitivně naladěných se teď po českých luzích prochází celých 64%. Ovšem pozor, důvod k zamyšlení by tu přeci jeden byl. Na začátku uplynulé pětiletky to bylo ještě o 3% lepší. U 27% se pozitivní ladění po delší době vytrácí a 6% se přiznalo bez mučení ke svému pesimismu. K mládí patří naivita, a tak jsou ženy nejoptimističtější mezi 20 a 29 lety. Poté se ve svém naladění vrací do pozdní puberty mezi 15 a 19 lety. Jak na tom v té době byly, není třeba rozpitvávat. S náladou jdou dolů také muži od 30 do 44 let. Že by to nějak souviselo s rolí živitele rodiny? A jak vypadá prototypální optimista? Je to muž, podnikatel ve věku 20 - 29 let s dobrou životní úrovní (to se to pak myslí pozitivně), příznivce ODS (…). Bude spíše z Moravy a Středočeského kraje. A ejhle, tuť průměrný pesimista: Žena ve věku 60 let, s horším životním standardem, nezaměstnaná a potenciální volička KSČM. To člověka ani moc nezarazí. Pozastaví se spíš nad zjištěním, že víra v Boha neovlivňuje sebezařazení mezi optimisty či pesimisty.