…a bolelo nebe. Obrazy ze života dětí internovaných za druhé světové války v Terezíně

Existují tisíce knih a dokumentů, které dokládají utrpení, násilí a hrůzy, které lidé v nacistických táborech smrti prožívali – a že v tomto nelidském předpeklí byli na tom Židé daleko nejhůř. Víme toho na jedné straně hodně a současně přeci jen stále málo.

Zvláštní soubor literatury o holocaustu tvoří texty dětí, které prošly Terezínem a většina z nich byla zavražděna v Osvětimi. A právě z deníků, veršů, písňových textů či článků, ve kterých si židovské děti, uvězněné v té terezínské „přestupní stanici“, zaznamenaly své zážitky, přání, naděje i obavy, sestavila Jana Franková sugestivní celek, který se stal základem pro úspěšné divadelní představení …a bolelo nebe Dismanova rozhlasového dětského souboru. Jeho rozhlasová podoba, která z divadelního textu vychází, ale nekopíruje, zazní na vlnách Vltavy v pravidelném Souzvuku v někdejší režii umělecké vedoucí Dismančat a v interpretaci malých členů DRDS. 

Děti hrají o dětech, či přesněji hrají děti, které se v nepředstavitelných podmínkách snažily žít, udržovaly smysl pro humor, hrály fotbal, hádaly se, žárlily, praly, byly líné, pomáhaly si, pomlouvaly, ale také hrály divadlo, vydávaly časopis, psaly básně, snily.

Za terezínskou zdí se odehrávají útržky malých intimních událostí, jsme svědky vznikání básně, monologů touhy a vzpomínek, náznaku zamilovanosti, psaní dopisů, hledání normality v totálně vyprázdněném prostoru, úzkostí a strachů, vytržení a předtuch.

Rytmus celého pořadu je nesen přesně vybranými dětskými hlasy a jejich čistou naléhavostí. Magicky až zaříkavě působí rytmizovaná řeč i repetitivní repliky, které odkazují k tradici voicebandu. A hudba, která konejší i bolí, temně hučí a místy připomíná obludný parní vlak, který už čeká na kolejích.

Čím čelily děti v terezínském lágru zlu a děsu? Snad předčasným dozráním, bytostnou poezií, láskou.