42. MFF Karlovy Vary - Kapitola třetí - Když se toho děje příliš
Takových filmů je v absolutním měřítku většina, napříč žánrovými šuplíky. Proto může i náš výběr snímků v této kapitole působit chaoticky a nesourodě. Jistě vám ten pocit, kdy se toho během filmu děje více, než stačíte vstřebat, není třeba dlouze připomínat, znáte ho všichni. Režisér, potažmo scenárista dokáží být před divákem o několik kroků napřed ne proto, že by byli duchapřítomnější, ale z prozaického důvodu - na vytváření příběhu a řešení zápletek mají víc času.
A když si pak pozornější divák uvědomí, že režisér jeho otupělé pozornosti, soustředěné především na neustálé přemýšlení co, proč, kdo vlastně a s kým, zneužívá a servíruje velmi průměrné dílo, může z kina odcházet s pocitem křivdy. A pak už moc nezáleží na tom, zda právě viděl špionážní detektivku, politicko-společenské drama, nebo přímočarý horor.
Mít tak po ruce nůžky...
Od novinky jednoho z guru amerických nezávislých filmařů Hala Hartleyho se čekalo hodně. A ti, kdo dopředu věděli, že půjde o cílenou parodii na špionážní detektivku, neměli ani nárok stěžovat si. Fay Grim totiž naplňuje obsah vymezeného žánru zcela vyčerpávajícím způsobem. Přesněji, větší část filmu. Lehkou deziluzí mohli projít spíše ti, kdo čekali ucelené a věrohodné filmové dílo nehledě na žánr.
Fay Grim je atraktivní žena ještě atraktivnějšího věku. (Tedy toho filmově nejvděčnějšího, kdy se ještě líbí mladým a už přitahuje staré.) Zaplétá se do čím dál komplikovanějšího, absurdnějšího, ale ale také velmi (leč přiznaně!) béčkového příběhu. Není důležité, že při záchraně svého manžela skončí v sídle teroristů v Istanbulu a kolem ní padá jedna mrtvola za druhou, o příběh tu opravdu nejde.
To, co na filmu táhne, je styl vyprávění. Na začátku a přibližně další dvě třetiny času Hartley víceméně baví - sebe citacemi z bondovek a jiných žánrovek, diváky přiznanou béčkovostí celého díla a dobře vyšperkovanými dialogy. Pak ale jakoby ztratil soudnost, podlehl vážnosti celého směšného děje a ve finále se začal snažit seriózním způsobem zachránit něco, co seriózním počinem nikdy být nemělo. Což dobře naladěného diváka přivede chtě nechtě k rozpakům, častějším pohledům na hodinky a započatému odzívávání. Z kina pak ani neodchází s pocitem odreagování. Také máte někdy pocit, že kdybyste z dvouhodinového filmu ustřihli alespoň 30 minut, dílo byste zachránili?
Méně by bylo více
Tak trochu úletem, i když se seriózním záměrem, je film mladého španělského režiséra Rodriga Cortése Výherce (Concursante) . Nejslavnější tvůrce krátkometrážních snímků ve Španělsku (za krátký film 15 días dostal celkem 57 národních a mezinárodních cen) se poprvé pustil do celovečeráku. A přestože nepřekročil magickou hranici 90 minut, nelze se vyvarovat dojmu, že se do ranku svých "celovečerních kolegů" pouštět neměl.
Příběh Martina (Leonardo Sbaraglia), učitele dějin ekonomie, který v pofidérní televizní soutěži vyhraje opravdu hodně a teprve postupně zjišťuje, že administrativní trable s výhrou ho zaživa ničí a i definitivně zničí, je skvělý. Je aktuální, se společenským přesahem, vtipný a mrazivý současně. Je ale příliš krátký na film, trvající hodinu a půl.
I když režisér natahuje čas různými retro vzpomínkami a zpomalenými záběry, je to málo, musí připisovat spoustu zbytečných postav a rozmělňovat jinak jasné linky základního scénáře. A to je jednoduše škoda. Nikde přeci není psáno, že z povedeného 30minutového filmu nemůže mít divák intenzivnější pocit než z příběhu o 90 minutách se spoustou vaty.
Do sprchy a spát
Asi nejmarkantnější příklad toho, jak diváka dostat přemírou emotivních vjemů a přitom mu veskrze nic neříct, nabízí nový Tarantinův film, trefně promítaný v rámci sekce Půlnoční filmy, Grindhouse: Auto zabiják (Quentin Tarantino's Death Proof) . Jak jsme u snímků Quentina Tarantina zvyklí, i v tomto případě jde o jistý experiment s divákem. Jeho trpělivostí, strachem, mezemi, za které je možné ještě jít.
Dívat se na expresivně nasnímané srážky aut, sledovat létající kusy končetin a zkrvavené obličeje, které kolem nenáhodných nehod prolétávají, nemusí být pro každého úplně příjemné. Ono ani být nemělo, samozřejmě. Snad neurazíme čtenáře příliš, když prozradíme, že všechno tak působivé zlé a nepříjemné je přípravou pro stejně emotivní (avšak v pozitivním duchu) finále. Závěr filmu, kdy bezcitný zabiják-kaskadér Mike (Kurt Russell) dostává, co zasluhuje, je přímo bombastický - ohlasy diváků ve velkém festivalovém sále také byly velmi procítěné, srovnatelné snad jen s ovacemi po koncertním provedení Twist And Shout Beatles v pětašedesátém.
Jen když člověk - poté, co si přizná, že ho film prostě dostal - vystřízliví a odmyslí všechny efekty, doprovázející hrůzostrašné scény, zbude mu pramálo pocitů s nadějí na delší přetrvání (možná jen soundtrack s dobře vybranými písněmi se má šanci chytnout). Ani polovina úryvků z dialogů, jako těch z časů Pulp Fiction, mu v hlavě neuvízne. Převažuje spíše pocit srovnatelný s příjemnou večerní sprchou. Z kina odchází očištěn a pročištěn, s pocitem, že svět je přeci jen spravedlivý a špína z něj jde vždycky nějak smýt. Ani takové rozpoložení není k zahození...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
