42. MFF Karlovy Vary - Kapitola první: Sex a smrt táhnou
Témata, která táhnou a zabírají nejvíce. Jsou věčná. A vděčná. Není těžké vypozorovat, že nejspolehlivěji zabírají a v myslích diváků nejdéle přetrvávají snímky s výraznými erotickými scénami nebo ty, ve kterých některý z důležitých, pokud možno hlavních a kladných hrdinů odejde na onen svět. Chce-li mít režisér divákovu pozornost pojištěnou, vsadí na kombinaci obojího. Teď není řeč o filmařských dílech, která pomocí těchto berliček zachraňují nedostatek invence nebo slabší zápletku. Věnujme se těm filmům, kde jsou tyto prostředky využívány nezištně a bez ambice diváka především oslnit a kde jsou jen jedním z přirozeně využitých výrazových prostředků.
Realita bez ostychu
Buďme konkrétní. Z filmů prezentovaných na karlovarském festivalu, které se poštěstilo autorovi těchto řádků vidět, lze jmenovat minimálně jeden, který je pro uvedenou kategorii přímo čítankovým příkladem - Ostych (Pudor) španělské režisérské dvojice, bratrů Davida a Tristána Ulloů.
Tah na branku ve smyslu, který jsem právě předeslal, má film od začátku. Odpíchne se od smrti babičky, která do jisté míry zamává pocity a následně také osudy všech členů čtyřčlenné španělské rodiny, končí ještě o několik stupňů hlouběji. Možná znáte ten pocit, kdy máte od začátku pocit, že nastavená laťka zmaru a deprese už nemůže jít výš. A přesto jde. Napříč všemi sledovanými dějovými linkami. Ať již jde o deprese, ve kterých se zmítá otec rodiny, který ví, že ho nečeká více než šest měsíců života, a není schopen se o reálná fakta své smrtelné choroby podělit ani s nejbližšími, o osud jeho (nejen) sexuálně deprivované ženy nebo o jejich pubertální dcerku, jež se po dobu celého filmu neúspěšně vyrovnává se svou sexuální orientací a znechuceností vlastním tělem.
Děj sledujete s napětím hodným těch nejlepších hororových snímků a po chvíli (možná až po závěrečných titulcích) dojdete k poznání, že vás režisér jen chytře vmanipuloval do pozice toho, kdo je v myšlenkách o krok napřed před dalším vývojem osudů sledovaných hrdinů a žije v intenzivní předtuše ještě horších zvratů. V tu chvíli má režisér takzvaně vyhráno. S diváckou pozorností a citovou zaangažovaností si pohrává jako kotě s čerstvě chycenou myší.
A co teprve, když po konci filmu zjistíte, že jste nebyli v rukou manipulativního šílence typu Davida Lynche či Quentina Tarantina (kterým - jak soudím zvláště po zhlédnutí jejich posledních snímků - už patrně nejde o víc než experiment s tím, co je divák schopen snést a vytrpět), ale pouze v rukou těch, kteří vám cíleně předhazují neupravený výsek reality! Ti pracují bez nároků na stanovení čistého dobra a zla či jasného vyústění souboje těchto živlů a vám jde ze samé autenticity prožitku větší mráz po zádech, než byste na začátku čekali.
Pokud patříte mezi ty, kteří ocení především věrohodnost příběhu, můžete si být jisti, že pokud na Ostych někdy v kinech narazíte (a doufejme, že se do distribuce také dostane, když si odnesl cenu za nejlepší ženský herecký výkon), budete zasaženi ze sta procent. Pokud jste povahy ještě citlivější a trpíte nadměrně bohatou empatií, snad byste měli být před tímto snímkem i trochu varováni.
Pak by se hodilo vám doporučit o trochu mírnější rodinné drama, pro změnu od mladého italského režiséra Alessandra Angeliniho Slaný vzduch (L'aria salata) . Ani dramatické znovunalezení ztraceného otce, toho času dlouhodobě ve vězení, synem, který je ve vězení pro změnu zaměstnaný, nemá radostné vyústění. Nicméně narušené vztahy v rodině a postupné odhalování starých křivd udělají s diváckou pozorností a citovou zaangažovaností také své.
Tušení, co zabíjí
Ne vždy musí být setkání se smrtí v příběhu explicitní. Co je pro diváka možná ještě horší a trápivější, je tušení, že někoho ze sledovaných hrdinů to potká nečekaně. Jistě znáte ten sžírající pocit, kdy máte strach, že - jelikož víte více než postava na plátně - se něco stane a vy s tím nezmůžete zhola nic. Režiséři si s divákem hrají rádi, je to koneckonců jejich práce a platíme jim za to.
O dokonalé práci s napětím - ustícím v tragické zakončení - věděl své už před šestatřiceti lety Peter Bogdanovich. A je dobře, že jeho výtečně vystavěné drama Poslední filmové představení (The Last Picture Show) , které se dlouhou dobu tváří jako nenáročný snímek o malých velkých vztahových dramatech dospívajících maturantů, se v Karlových Varech objevilo. Z něj totiž napětí přímo odkapává a divák rozhodně není šetřen - ran do zátylku dostane během filmu hned několik. A co je horší, s pověstnými "zářezy na pažbě" není skoncováno ani po závěrečných titulcích. Mimochodem, otevřené konce typu odchodu jedné z hlavních postav do války v Koreji jsou, co se týká útoků na divákovy emoce, metodou rovněž velmi účinnou
Když se filmu tleská
Ono je vůbec dobře, když se čas od času připomene, že některé snímky staré už desítky let jsou v používaných postupech vyprávění novátorštější než ty formálně překypělé současné. Na dlouhých a kompozičně provokujících záběrech, vykračování hrdinů z plátna formou obrácení se do kamery a předání vzkazu divákovi není rozhodně nic nového. Při vzpomínkách na festivalovou sekci Nový Hollywood nelze nepřipomenout snímek Harold a Maude z roku 1971. Vypráví o vztahu osmdesátileté Maude a pubertálního Harolda. A také nám moc pěkně zapadá do vymezených mantinelů této kapitoly.
Zhruba minutu trvající Haroldův pohled do kamery, podpořený jistotou, že u diváků v danou chvíli najde mnohem větší pochopení než u své chladné matky, která opět nedoceňuje jeho důmyslně provedenou falešnou sebevraždu, sklidilo dokonce během projekce divácký aplaus. Ten pohled je jedním z milníků, který by měl být zařazen do dějin kinematografie. Stejně jako celý film; geniálně vystavěný a snad vůbec nejvtipnější a zároveň nejmrazivější film, jaký se podařilo autorovi těchto řádek zhlédnout.
Erotický absurdistán
Pomozme si banálním oslím můstkem. Podobně jako románek lásky osmdesátileté Maude s mládencem věku jejího vnuka, v dějinách filmu asi nejvýjimečnější, je i babička Irina Palm (r. Sam Garbarski) konfrontována s výjimečným, eroticky přímo elektrizujícím příběhem.
Pomiňme okolnosti, které padesátnici Maggie (později Irinu, v podání velmi věrohodně hrající Marianne Faithfull) přinutí vydělat v krátké době hodně peněz. Zkrátka je potřebuje, a to nutně. Po neúspěšných návštěvách několika firem, kde ji vesměs odmítají kvůli vysokému věku, uvízne na pozici hostesky v erotickém klubu. Šéf klubu (Miki Manojlović) v londýnské čtvrti Soho si všimne hlavně jejích extrémně jemných rukou, které posléze velmi lukrativně zaměstná.
Na filmu není důležité ani to, jak vše dopadne. Přeci jen, žánr romantické tragikomedie má svá pravidla. Nejbizarnější a divácky nejpůsobivější je ona konfrontace komisní, plaché a tradičně vychované padesátnice s nevybíravými a hrubými zákonitostmi erotického podsvětí - absurdně posílená ještě jejím ohromným úspěchem v podávání specifické erotické služby. Ze snímků, které se snaží sledovat co nejautentičtější výseky reality, se jedná v každém případě o jeden z nejsurreálnějších.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
