120 BPM. All you need is life aneb Frenetický boj s životní pomíjivostí
Snímek Robina Campilla 120 BMP, který si z Cannes odvezl kromě FIPRESCI a Velké ceny poroty, ještě dvě další ocenění, právě přichází do českých kin. Příběh aktivistů, kteří usilují o větší obeznámenost veřejnosti s problematikou AIDS a o prolomení alarmujícího nezájmu ze strany vládních i zdravotnických organizací, nás přenáší do raných 90. let.
Otevření veřejné diskuse a nátlak na farmaceutické firmy byl tehdy pro většinu HIV pozitivních členů hnutí ACT UP východiskem k alespoň iluzorní naději na prodloužení neúprosně se krátícího života.
Při dramatizaci života pařížských aktivistů, jichž byl v dané době součástí, vycházel Robin Campillo z osobních vzpomínek. Jenže stejně jako se nesnadně vypráví vlastní sny, i vzpomínky těžko získávají charakter kontinuálního příběhu a často jim chybí jemné předivo všednosti propojující jednotlivé zlomy. A právě tento nešvar drtí jinak vizuálně přitažlivý a co do výpovědi záslužný snímek.
Schůze, protesty a noční rozptýlení v baru
Důmyslně dávkovaná expozice nabízející několik variant pohledu na provokativní protest proti vládní letargii, navnazuje na narativně invenční podívanou. Hektický vpád rozhorlených aktivistů do unylé byrokratické diskuse záhy nabere nečekaný směr a jeho simultánně probíhající obhajoba z hlediska různých zúčastněných, dokáže bryskně navodit zjitřenou atmosféru života lidí bojujících nejen o princip, ale především o svůj život. Film nicméně brzy přepne do procedurálního módu střídajícího tři aktivity: každotýdenní schůze, protesty a noční rozptýlení v baru, případně v posteli. Poté, co režisér vytěží klesající napětí frenetického života, se žánr náhle promění v tragickou romanci zabírající druhou polovinu takřka dvou a půl hodinového filmu. Rozdílnost stylu i nálady ale není opodstatněna Seanovou neochotou nadále prodávat svůj stav jako memento laxní veřejnosti, přepnutí vnímání na jeho postavu proběhne v polovině filmu takřka mechanicky, stejně neuměle je i předěl jeho života vylíčen v nespojitých fázích aktivistického a osobního života. A jestliže je strach z umírání hnacím motorem celého hnutí, samotná smrt se tu stává už jen statistikou, jak naznačuje nezbytný nekrolog na počátku každého pravidelného setkání a Seanovo tělo, nad nímž se rozvine další ze schůzí.
Diagnóza a informace o sexuální orientaci nebo počtu t-lymfocitů nenahradí psychologii
Formální nesoulad zřejmě vzniká ze samotné režijní intence. Vzdát poctu organizaci, která se v době epidemie AIDS zasazovala o prevenci i léčení tabuizované nemoci, je sice ušlechtilý záměr, který se bezpochyby promítl do četnosti ocenění, ale neměl by představovat hodnotu samu o sobě. Zpřítomnění ACT UP v mnohosti jejích úkolů a různých představ o vlastním směřování vyžaduje široký záběr postav. Štědrá stopáž zdánlivě nabízí prostor k jejich profilaci, Campillo na ni ale poměrně důsledně rezignuje. O postavách se totiž málokdy dozvíme cokoli kromě diagnózy, sexuální orientace a počtu t-lymfocitů. Sbližování ústřední homosexuální dvojice mimochodem doprovází právě údiv nováčka Nathana z toho, že Sean jako kmenový člen hnutí neví nic o civilním působení lidí, s nimiž ho tak intenzivně spojují životní cíle i hrozby. Stejně nečitelné jsou proto i rozpory uvnitř organizace, k jejichž rozklíčování chybí indicie. Sean ostatně sám podotýká, že vlastně ani neví, proč jejich lídra tak ostentativně nesnáší. Postavy proto někdy působí jako statisti, ačkoli jejich představitelé – a v toto ohledu zejména Adèle Haenel zde Sophie, nebo doktorka z Neznámé dívky bratří Dardennů – jsou díky své energii a navzdory scénáři přesvědčiví i tehdy, když nemají co hrát. Jindy se naopak – v souvislosti se změnou žánru – předpokládá zásadní osobnostní přerod, ke kterému ovšem jaksi nedochází.
Psychologická proměna postav, citelně nejslabší místo Campillova snímku, je ale pro dramata s touto tematikou nevyhnutelná, ať již vzpomeneme Stejná srdce, Philadephii nebo Klub poslední naděje. V posledně zmíněném je to právě odzbrojující proměna Matthew McConaugheyho rachitického kovboje, zavilého homofoba a sexisty z přesvědčení, závislého na drogách, alkoholu a přítulnosti vilných krásek, která ukáže obě perspektivy pohledu na „buzerantskou nemoc“, za niž je AIDS dosud běžně považován.
Vizuál má dostředivou energii a atmosférickou vitalitu
U Campilla nám chybí pohled z venku, zato se od prvních záběrů téměř fyzicky ocitáme rovnou uvnitř skupiny. Bouřlivá energie každotýdenních setkání připomíná svou stylistikou atmosféru verbálních přestřelek ve snímku Mezi zdmi, k němuž Campillo psal scénář. Excentrická tělesnost jako doména protagonistů hnutí je ostře kontrastována se štítivou reakcí pokrytecké společnosti, která si v případě kontaktu se členy ACT UP raději navlékná rukavice, ale tabuizuje používání kondomů. Intenzivně haptický vjem smyslných sexuálních scén a stylový vizuál fluidních výjevů z demonstrací či nočních klubů má sice dostředivou energii a značnou atmosférickou vitalitu, ty se ale s rostoucí frekvencí postupně vyčerpává. Angažovaný pohled na komunitu odsouzenou nezájmem veřejnosti k brzké zkáze je tak sice zpočátku podmanivý, ale s odstupem času se jeho „trendy look“ oproti snaze nastínit komplexní lidský příběh stává pomíjivou komoditou.
