11. ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO

25. září 2003

V České republice se během roku uspořádá velká spousta festivalů, ale jen několik z nich lze nazvat prestižními. Jedním z těch, které jsou VIP (potažmo VIF,) je i plzeňský festival s přiléhavým názvem "Divadlo".

Jakýmsi základním tématem letošního ročníku byla klasická hra na současném visegrádském a evropském jevišti. To byl ostatně název diskuse, která se rozvinula na konci festivalu, ale před ní se odehrálo na 3 současných plzeňských jevištích spoustu klasických her většinou v novém kabátě. Byl to například "Macbeth" z Maďarska, "Oidipus král" z Petrohradu, "Psí srdce" z Ostravy nebo "Racek" z Polska. Byly zde však i hry, které svůj nový kabát měly daný již tím, že se jednalo o hry takřka současné a přesto již počítané ke klasice, jako Sarah Cane - "Očištění" ze Slovinska, Taboriho "Kanibalové" z Prahy a nebo Bernhardovo "Náměstí Hrdinů" z Prahy. Hvězdou festivalu lze nazvat Stevena Berkhoffa, jenž předvedl své monodrama "Shakespearovi padouši" které bylo jakousi přednáškou na téma padouchů v Shakespearových hrách s velkým podílem ukázek z her WS. Klasické ovšem nebyly pouze hry, ale i témata, jako například Andrejevovo monodrama "Jidáš Iškariotský" z Litvy a nebo lehce kontroverzní "Poslední večeře" Bílého divadla Ostrava.

Z inscenace Macbeth

Přes Bílé divadlo se zároveň dostáváme do netradičních prostor, které již tradičně k festivalu Divadlo patří jako jeho druhá linie či off program. V případě Poslední večeře bylo prostorem, stejně jako v případě Site specific projektu Stage Code, opuštěné nádraží Plzeň-Jižní předměstí. V jiných případech se pak divadlo hrálo po ulicích, náměstích, parcích i dvorcích Plzně. Pouličním vrcholem festivalu bylo patrně Silence Teatro z Itálie se svými dvěma bělostnými putovními produkcemi.

V úvodu zmíněná diskuse v závěru festivalu se věnovala především jevištím a přítomní teatrologové se shodli, že klasiku je dobré dále hrát, že má stále co říci a že současný inscenátor má právo dělat rozličné úpravy v textu, ale pak se pod ně má také podepsat.

Taboriho Kanibalové v podání Pražského komorního divadla

Bělavé stopy po Plzni

Vrcholem pouliční části "Mezinárodního festivalu Divadlo" v Plzni bylo bezesporu Silence Teatro. Tato italská divadelní skupina předvedla v Plzeňských ulicích, na náměstích, v parcích, v oknech, balkonech, výlohách a dvorcích dvě představení.

Prvním bylo putovní FiguraAzione. Zpočátku jsem se bál, že půjde o další z řady performancí, které jsou kdesi na hranici divadla a arteterapie. No považte: Uprostřed náměstí stojí asi 8 lidí v bílém, kolem několik bílých soch a tito lidé si na obličej, na ruce, ale i do vlasů nanášejí sádrovou kaši, takže za chvíli dokonale splynou se zmíněnými sochami. Poté se vydají kupředu a projdou skrz papíry napjaté v rámech k napjatým divákům. Potud nic moc, ale v tom se do hudby ozve lahodná italština a po ní ještě lahodnější český překlad a my se dozvídáme, že jsme na počátku příběhu jedné vesnice. Velice poeticky se zde vypráví o tom, co zdejší lidé dělají, jak pokorně pracují, jak žijí ze dne na den. A pak se jde dále po náměstí. Na jednom místě se loví ryby, jinde z kostela vycházejí novomanželé, na druhém konci se sklízí obilí a pečou koláčky a pak se jde do ulic, kde poznáváme řemeslníky, herci využívají vskutku i okna a balkony okolních domů. V jednom místě z okna padá barevný déšť papírků. Ten, který dolétl ke mně, má na sobě napsáno: "To ráno, kdy mi bylo 20, vrány odlétly." Vše je stále doprovázeno hudbou a občas i slovem a v Plzni ožívá zapadlá italská vesnička přímo před očima českých diváků... Herci už oprýskávají a to se již přichází do parku, kde herci naposledy zamávají a pak vstoupí do náklaďáku, jehož dveře na chvíli fungují coby opona, a pak odjíždějí. Jediné, co zbyde, jsou drobné sádrové stopy všude po ulicích a v paměti krásná vzpomínka a v duši příjemně hřejivo.

Kdo viděl první představení zákonitě zavítal i na druhé. To sice již nebylo tak poetické, ale také mělo něco do sebe. Začátek byl stejný. Herci se bíle "nahodili" a pak se rozešli mezi diváky a tvořily různá sousoší za pomoci kola, které měl náhodný kolemjdoucí, kašny, kočárku s dítětem, lidí, výloh, zkrátka všeho možného. Občas všichni herci vytvořili velké sousoší, jindy zase se tak umně roztrousili po dvojičkách i jednotlivcích mezi diváky, že zatímco jedni pozorovali dvojici herců, třetí stál vedle nich, díval se s nimi a čekal na okamžik, kdy se divák otočí a vyjekne úlekem z bílé tváře v těsné blízkosti. Takto se došlo opět do parku, kde herci zamávali a tentokrát odešli (odprejskli?) pěšky pryč.

Kdo neviděl asi přesně nepochopí, co na Silence teatru bylo to krásné, co udrželo lidi přes hodinu kráčet ulicemi a hledět na ty živé sochy. Ona totiž atmosféra se nedá popsat. Jediné, co se dá popsat, či spíše zapsat, je jistota, že kdykoli uvidím značku Silence teatro, určitě se tam vydám.

Oidipus král Petrohradský

Asi nejdiskutovanějším představením festivalu byl Oidipus král v režii mladého režiséra Andreje Prikotěnska. Inscenátoři si totiž "dovolili" na klasickou látku sáhnout poněkud neklasicky, byť v návaznosti na ledacos klasického.

Úplný začátek představení patřil jakési pantomimické předehře, ve které v návaznosti na antické tradice, ovšem za moderní hudby bylo přehráno nejen vše, co předchází hře, ale i celá hra. Nebýt tedy moderní hudby a velmi divokého tance, šlo by o princip velmi starý, který je zachycen například i v Hamletovi.

Poté se rozehraje samotná hra, přeci jen v klasičtějším rázu. Scéna je jakýsi zmuchlaný kruh (zmuchlaný ve smyslu materiálu) a na něm jakési ruiny - pár kamenů a nad jevištěm tytéž kameny visí na provazech - zjevně symbol moru v Athénách. Jakýmsi návratem k antice je i skutečnost, že celá hra se odehraje ve třech lidech. Rozdíl je ovšem v tom, že antika měla navíc chór, který zde opět zvládnou titíž tři herci poté, co si přehodí obrovité bělavé hábity. Zvláštní a pro mě nepochopitelné ovšem je, proč se do volně běžícího děje, hraného sice v netradiční sestavě, ale jinak vcelku tradičně byť se současnými hereckými postupy a temperamentem, vsouvají další a další vložky té nejpokleslejší moderní hudby. Navíc v situaci, kdy mnoho částí hry podmalovává nádherný lidový mnohohlas a kdy některé chórové pasáže jsou krásně a emočně vypjatě rozezpívány.

Pan režisér svůj záměr s vloženými disko částmi označil jako okamžiky radosti. Chvíle, kdy je možno se radovat. Je pravda, že tento důvod přišel i mně divný a měl jsem řádné problémy s přijetím těchto součástí inscenace, ale jinak to byl pro mne obrovský zážitek.

Trošku jinak to ovšem bylo u kritiků. Ti zjevně vnímali jen tyto části a jen ty hodnotili. Navíc jedna teatroložka se pokusila nacházet v Oidipovi i jisté prvky cool, což již bylo vskutku přitažené za vlasy a znásilněný výklad. A vrchol? Téměř všichni se shodli, že Oidipus vypadal jako Rambo. Nu, pro mne bylo důležitější, jak hraje a že hraje dobře, ale staří pánové se zjevně shlédli v pokleslých filmech. Vedle Oidipa-Ramba totiž v kostýmech Maďarského Macbetha hledali Matrix. Trochu jim uniklo, že ty dlouhé tmavé kabáty mají dole kostkované rozparky, kterými kostým geniálně spojuje politický oblek se skotskou sukní. Ach ta nevšímavost, páni kritici...

Z inscenace Oidipus král

Psí srdce vzalo za srdce

České divadlo na Mezinárodním festivalu Divadlo rozhodně obstálo v konkurenci se zahraničními soubory. Patrně největší oporou mu bylo představení Ostravského Komorního divadla Aréna: Psí srdce v režii Sergeje Fedotova.

Jasný režijní rukopis ruského režiséra se právě na ruských látkách projevuje v té nejčistší podobě silné atmosféry. Ostatně kdo jiný by mohl nejvěrněji zprostředkovat atmosféru a tíži doby nástupu bolševika k moci v Rusku. Fedotov kouzlí světly a noří scénu do naoranžovělého přítmí a především z herců dostává výkony té nejvyšší kvality. Nejde o žádné krkolomné výkony plné fyzicky náročných úkonů. Naopak. V klidné civilní hře jde "pouze" o naprosté soustředění všech zúčastněných, přesné tempo, intonaci a souhru všech. A když to vše podmaluje ruská hudba, která je tiše kdesi na pozadí, ale zarývá se pod kůži a do morku kostí, vznikne atmosféra, ve které jde na diváka děs a moc rád si při závěrečném potlesku oddychne, že se nestal tajným pozorovatelem momentální skutečnosti, ale "jen" věrného obrazu událostí dvacátých let.

Bulgakovovo Psí srdce je častou látkou k dramatizaci. Já osobně nemohu srovnávat s jinými, ale ti, kteří mohli, tvrdili, že v tomto případě šlo o velmi šťastnou verzi s mírně pozměněným závěrem, který vyznívá zdánlivě pozitivně, ale kdesi na pozadí je snad ještě děsivější než původní předloha. Největší díl chvály však patří především souboru Arény, který se rok od roku stále více přibližuje vrcholu českého divadla.

O rybáři a rybce

Poetická loutková hra plná fantasie, drobných nápadů a divadelních kouzel byla příjemným začátkem třetího festivalového dne na Mezinárodním festivalu "Divadlo" v Plzni. Pravda, některým teoretickým šťouralům vadilo, že hra, v níž je základem skutečnost, že rybka promluví, nemůže být hrána pantomimicky, ale divák nepoškozený teorií příjemně načal den kouzlem loutek a načerpal sil k přežití nechutností inscenace hry Sarah Cane Očištění.

Inscenace Puškinovy pohádky O rybáři a rybce však nebyla zcela němá, ale byla podkreslena příjemně poslouchavou hudbou a navíc dobarvena několika ruskými písněmi v původním znění. Hlavní část ale patřila kouzlu jeviště a loutek, které ve svojí dvojí velikosti dokázaly úplná kouzla s prostorem. Dlužno přiznat, že bez znalosti pohádky by se divák (a dětský zvláště) místy mohl ztrácet, ale obrazy a drobné situace rozkvétaly v krásný celek. Například půvabný tanec rybáře s čapkou TITANIC, rozdováděné mytí nádobí s drobnými špílci mezi rybářem a rybářkou, které nás uvedly do pohodovosti této dvojice před příchodem rybky, trio zpívajících oveček a desítky a desítky dalších drobounkých poetických obrázků, z nichž se pohádka složila jako leporelo.

Jenomže všem pohádkám zazvoní zvonec a přijde konec a nezbývá než doufat, že není konec spolupráce mezi Ostravským Divadlem Loutek a ruským režisérem Ibragimovem.

Související příspěvky na webu:
To nejlepší z divadla v Plzni
Klasik modernistou v Plzni

autor: Jelena Malostranská
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.