Z českého luhu i háje. Život a dílo skladatele Fráni Kamenického

„Můj milý deníčku, svěřuju se ti nyní, i když se značnou odlehlostí času a bytí na této podlé, ale zároveň překrásné planetě Zemi, že jsem se narodil dne 29. listopadu Léta Páně 1898 ve Velké Kamenici. Na svět jsem přišel s těžkou vadou sluchu, nezpůsobilý mnohokráte pro návštěvu obecné školy. Není divu, že rodiče se propadali do hlubin strachu a tonuli v tenatech otázek, co se mnou bude dál? Kamarádi mi dennodenně dávali najevo, že má hluchota nikterak neovlivnila mou údajnou kamarádskou a přátelskou povahu i dětskou rozmarnou skotačivost. Bohužel, zcela zdraví nebyli ani moji rodičové, stíhaní nemocí chudiny – tuberkulózou. Proto na radu doktorů se stěhují do ještě menší vísky, nežli byla Velká Kamenice, do Kamenice Malé. Mne pak svěřili přechodně do výchovy dědovi, zdatnému řimbabovi, který se živil tvrdou, poctivou kovářskou prací. Dnes, s odstupem času, shledávám, že tento člověk tvrdých, mozolných rukou, měl nejen srdce lyrika. Když jeho upracované drápy chňaply harmoniku, trumpetu či housle, rázem se měnil v sólistu salonního orchestru, schopného těch nejnáročnějších improvizací a vzletných trylků.“ – Těmito slovy líčí počátky svého zájmu o hudbu skladatel Fráňa Kamenický, jehož třeskutě humorné vyprávění tvoří osnovu vltavských Schůzek s literaturou.

Věc byla však ještě složitější: skutečným podnětem k počátkům komponování byl... úder hromu: „Při jedné z odpoledních procházek okolím Rokytnice nad Jizerou, kde jsme právě dleli na štaci, byl jsem zastižen bouří. Ááááno – tento úder hromu byl navlas podoben úderu z dětství, kdy mne nezletilý doktorovic František bacil šutrákem do palice a já nabyl sluchu. Totiž – v tom okamžiku mi hlavou bleskla myšlenka: Co kdyby jsi, člověče – Fráňo Kamenický – zkusil sám komponovat!!!???“