Výstava koláží Jana Švankmajera v Drážďanech

Vždyť východní Německo bylo kdysi rovněž velmocí loutkové tvorby pro děti jako třeba Československo. Rozdíl spočívá jenom v tom, že poté, co byly drážďanské ateliéry odstaveny, oživili tam nejen expozice ale i čilý filmový život. Institut tu organizuje řadu akcí, jakou je například Švankmajerova výstava.

Jde o další podobnou expozici, které se dnes konají po celém světě k poctě českému filmaři. Zdejší výstava je celá věnovaná jeho poslednímu kombinovanému filmu Přežít svůj život, zatímco přibližuje zejména originální metodu propojení koláží, papírkového filmu i Švankmajerových objektů. Z fotografií září červené šaty Evženovy osudové animy, kterou ztělesnila Klára Issová. Návštěvníci si mohou prohlédnout zblízka nahou ženu se slepičí hlavou, švankmajerovské tření jazyků či třeba hada s lidským obličejem v ulicích černobílé Prahy.

Je to přehlídka fetišů i záblesků imaginace, kterou autor ovlivněný surrealismem vzdoruje technokratické době i komercionalizaci. Zároveň si divák uvědomí, do jaké míry se obrazivost našeho filmaře stává předmětem jakéhosi obsedantního uznávání mezinárodního publika. Vždyť Švankmajer je jedním z několika domácích tvůrců, kteří se mohou pochlubit skutečně renomém zahraničních festivalů. Je klasikem, všichni vědí, kým je. Mají nějaké povědomí o jeho tvorbě. Na zahraničních přehlídkách bývá řazen do sekce Masters.Největším zážitkem mezi velko formátovými fotografiemi, které visí hned za expozicí starých kamer a fotoaparátů, je však film o filmu. Návštěvník má možnost nahlédnout do zákulisí některých scén z filmu. Mimo jiné zjistí, že v mnoha z nich hrál samotný tvůrce. Tu si bral na sebe rukavice staré ženy, aby škrtil hlavní postavu příběhu. Jindy sám pouští ze schodů propriety, které pak vidíme padat ve filmu. Režíruje své herce, jako by šlo o loutky. Mají před kamerou vyplazovat jazyk, polykat kvanta guláše. Člověk se neubrání pocitu, že už v tom samotném je jakási poezie člověka, který si vytvořil vlastní svět plný mystérií. A teď si s nimi hraje. A všichni kolem poslušně naslouchají a plní příkazy autora, jehož záměrům málokdo rozumí.

Můžeme být ale rádi, že takoví lidé ještě jsou, neboť v současném filmu jich je čím dále tím méně. Kdo by měl odvahu natáčet film o svých obsesích a snech, z nichž je nakonec poezie a nikoliv laciné prasečinky.