Vladimír Just: Je to o lidské hlouposti?

Asi tak, jako je marné bojovat proti škaredě trčícím drdolům, které ještě nikdy žádné mladici na kráse nepřidaly, nebo proti celosvětové posedlosti mladíků, abych byl „džendrově“ vyvážený, vyholovat si po stranách vlasy à la Kim Čong-un.

Čtěte také

Vladimír Just: Dvě nesouvislá výročí?

Posedlosti o to závažnější, že mi připadá stejně uhozená, jako kdyby si mladíci ve 30. letech minulého století po vzoru jistého Adolfa nechávali růst pod nosem knírek (nenamítejte mi prosím, že přirovnání kulhá, to vím taky, ale koncentráky, nemohu si pomoci, patří k identitě obou povedených vzorů).

Stejně zbytečný by byl už dnes boj proti posedlosti jiných žen zbavovat se u svých jmen ženských koncovek a prznit češtinu brzy asi běžnými spojeními jako Maryša Vávra otrávila Vávru nebo Anna Karenin skočila pod vlak. Vím jako vy, že s tím nic nenadělám, mám ale v poslední době na podobné přiblblé módy nějak smůlu. A to i jako vděčný posluchač této, většinou jazykově neklišoidní stanice.

V posledním zářijovém týdnu tu například jeden a tentýž den vyslechnu kritickou debatu na téma letošní Dvořákovy Prahy – a vzápětí mě dostihne rozhovor o tématu, o němž vím ještě míň než o hudbě, totiž o šperkařství. Oba vzájemně odlehlé případy něco spojuje: jazyk.

Čtěte také

Vladimír Just: Samý Filint a žádný Alcest

Nejprve dva hudebně vzdělaní diskutující si shodně notují, jak je na festivalu zklamala jistá světová hvězda mezi klavíristy jménem Ivo Pogorelich. Kritizují na ní snad všechno: její manýry, její čtení z not i upadlé noty, její chování, egoismus, ležérnost, arogantní způsob vystupování, ignorantský vztah k publiku. Spotřebují na průchod svého zklamání většinu času, ačkoli na příslušném festivalovém dni vystupovali i další interpreti, na které jim zbyde ve srovnání s Pogorelichem už jen minimum času.

Chci nejdřív napsat minimum prostoru, ale včas si vzpomenu na dávnou debatu s Václavem Havlem o pajazyce komentátorů a politiků, kteří kromě námi oběma oblíbeného „v tuto chvíli“ místo „teď“ či „v poledne“, si navíc neustále pletou čas s prostorem, ačkoli obé má své jasné fyzikální i filosofické určení (přinejmenším od Kanta a jeho apriorních forem smyslového nazírání: jenže kam s Kantem na dnešní politiky a komentátory!).

Ale k té debatě. Nevím, nebyl jsem v Rudolfinu, ale postupně se začínám soustřeďovat nikoli na jedno možná zpackané vystoupení, ale na jazyk obou diskutujících. Rozdíl mezi nimi nespočívá ve stupni muzikologických znalostí, ty jsou u obou imponující, ale právě v jazyce.

Čtěte také

Vladimír Just: O mediální devastaci debat

Zatímco podle hlasu starší mluví živou mateřštinou, vytýká pianistovi ty a ty vlastnosti, třeba právě tu aroganci, ten mladší (v němž žel rozpoznávám svého někdejšího studenta na teatrologii, už tehdy muzikologicky zaměřeného) – ten mladší ostošest otomuje. To znamená, že neřekne, to a to je arogantní, ale „je to o aroganci, je to o neúctě k posluchačům, je to o etice“. Brzo přestávám vnímat jeho argumenty, a počítám už jen jeho jednotlivé „o tomy“.

Pak si pustím vizitku významného českého šperkaře a designéra, a po zhruba patnáctém „šperk, řemeslo, design, materiál, škola, život je o tom“ už taky přestávám vnímat, o čem vlastně šperkař hovoří. Vím, namítnete, že materiálem šperkaře – a ostatně ani muzikologa - není jazyk. Naštěstí.

Jenže v obou rozhovorech je přítomný i redaktor, jemuž chci tímto vzkázat, že Vltava je jedna z mála posledních zvukových oáz, imunních vůči jazykovým klišé a slovnímu smogu. A i když z ní zrovna nezní hudba, měla by i v hovorech o ní (nebo o špercích, jindy o divadle) pěstovat aspoň hudbu slov. A ne pod zhoubným vlivem anglické předložky about dále rozšiřovat používání „o“ i na oblasti, pro něž čeština dosud používala sobě vlastní prostředky.

A mluvit třeba o tom, že „Vánoce nejsou jen o stromečku, ale i o hodnotách duchovních“. „Celé to prznění češtiny“ – abych citoval jednu spřízněnou duši – „je o snobismu a o lidské hlouposti“.