Vít Zdrálek: Současný svět jako zředěný apartheid?

Utvářela se ve 20. a 30. letech minulého století v jihoafrických akademických kruzích, a to mezi bílými afrikánsky mluvícími etnology, často vzdělanými v tehdejším Německu.

Šlo o otázku, zda je pro černé Jihoafričany lepší – a vůbec možné – se dále mísit a asimilovat s kulturou a společností evropského původu, nebo zda by se měli rozvíjet tak říkajíc v logice svých vlastních tradic a kultur, chápaných zde jako více méně statické a neměnné.

Oponenti, zpravidla anglicky mluvící antropologové na dalších jihoafrických univerzitách, zastávali naopak názor, že tradiční africké sociální a kulturní struktury jsou desetiletími intenzívního koloniálního kontaktu natolik narušené a proměněné, že o žádné cestě zpět nemůže být řeči.

Poukazovali na více než staletý vliv misií, více než půlstoletí trvající migraci za prací do jihoafrických dolů a průmyslových center a na přístup ke kultuře celého světa prostřednictvím rádia, desek či filmu. To vše podle nich již vytvořilo zcela nové kulturní a sociální vzorce, nebo ty staré aspoň zásadně proměnilo.

Africké léto na Vltavě: Velká kulturní oslava zapomenutého kontinentu

• Upravit
• Smazat

Jak to dopadlo, víme. V roce 1948 zvítězila, dnes bychom řekli ultrapravicová, afrikánská Národní strana a z jednoho názoru akademické debaty se stala politická doktrína, hrdě nazvaná afrikánským slovem apartheid. Oddělilo se postupně téměř vše, místa k životu, možnosti práce, dopravní infrastruktura, systémy vzdělávání, přístup ke kultuře, rozhlasové vysílání, sex, možnosti sňatku, zkrátka na co pomyslíte. To vše nicméně nebránilo zapojení černých Jihoafričanů do bílé ekonomiky, ba naopak. A v tom spočívalo perverzní kouzlo celé věci.

Černí Jihoafričané byli vystěhováváni do rezervací, tzv. domovin, s pseudostátními, mezinárodně nikdy neuznanými, samosprávami a bez jihoafrického občanství. Stát se tak vyvazoval z odpovědnosti za většinu svých občanů. Pro černé Jihoafričany bylo ale v těchto přelidněných venkovských „pracovních rezervoárech“, jak se jim v dobové hantýrce říkalo, nemožné přežít.

Byli tak nuceni za prací často stovky kilometrů migrovat do průmyslových center, v nichž se ale nesměli usadit, natožpak třeba s rodinou. Kolem měst určených výhradně pro bílé tak vznikla přelidněná sídliště, tzv. townshipy. Mimo rezervace se bylo nutné prokazovat pasem s razítkem od zaměstnavatele, jinak hrozila deportace.

Pro tuto politiku se zvláště v 70. a 80. letech vžilo označení „influx control“, tedy „kontrola přílivu“. Nepřipomíná vám tato vodní a živelní metafora něco? Zní to povědomě? Mohlo by uvažování o apartheidu být produktivní i dnes?

Jan Bednář: „Obr historie“ Nelson Mandela

Desetitisíce lidí, včetně světově známých celebrit a dlouhé řady státníků a politiků se dnes odpoledne sešli na sportovním stadionu v Sowetu na předměstí Johannesburgu, aby společně uctili památku a ocenili význam mimořádné politické osobnosti bývalého jihoafrického prezidenta Nelsona Mandely.

Ve svém eseji „Poslední slovo rasismu“ napsal v roce 1983 francouzský filosof Jacques Derrida o tehdy stále ještě apartheidní Jižní Africe toto: „Pokud bychom dokázali na chvíli zapomenout na utrpení, ponížení, mučení a smrt, mohli bychom se ocitnout v pokušení pohlédnout na tuto oblast světa jako na obří tableau či malbu, jako na obrazovku jakéhosi geopolitického počítače. Zdá se, jako by Evropa, v enigmatickém procesu své globalizace a svého paradoxního mizení, na tuto obrazovku bod po bodu promítala obrysy své vnitřní války, úhrn svých zisků a ztrát, patovou logiku svých národních a nadnárodních zájmů.“

Derrida chápal apartheidní Jižní Afriku jako na malý prostor smrštěnou a zhuštěnou projekci nejvnitřnějších problémů a dilemat tehdejšího evropského Západu a jeho koloniálního dědictví. Svět se od té doby změnil, ale domnívám se, že principy přetrvaly. Zkusme na chvíli Derridovu perspektivu otočit a přesměrovat. Nepřipomíná současný svět naopak jakousi nepravidelně zředěnou zvětšeninu toho starého jihoafrického apartheidu?

Zbavování se odpovědnosti za druhé prostřednictví různých čachrů se statusem občanství při zachování vlastních ekonomických zájmů a tzv. životního standardu, v tom si my všichni, co jsme se náhodou narodili na šťastnější části planety, stále umíme udělat pořádek. A možná jsme prostě jenom lidé. Dodávám, no, právě proto. Když už poslední dobou tak často vzýváme evropské kulturní tradice, nezapomeňme, že základy moderního konceptu lidských práv položil jistý osvícenec Kant. A právě kvůli obraně jejich nedělitelnosti zase nějaký Mandela, který se ode dneška přesně před sto lety narodil, seděl 27 let v kriminále.