Taras Malkovych zkoumal poezii současných amerických básníků, kvůli jejichž textům se beatnici určitě obrací v hrobě
Na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy přednášel o ukrajinské poezii, překladech a vydávání knihy, ale také o současné americké poezii, kterou se intenzivně zabývá, ukrajinský básník Taras Malkovych.
Taras Malkovych je mladý ukrajinský básník a překladatel, který se rozhodl strávit rok života v New Yorku, aby mohl blíže objevovat současnou americkou poezii. Teprve osmadvacetiletý tvůrce vybral texty 35 básníků a básnířek, přeložil je do ukrajinštiny a sestavil do antologie, která má reprezentovat současnou americkou básnickou tvorbu. Zároveň je jedním z prvních překladů mladé americké poezie vůbec.
„Na Ukrajině básníky rozdělujeme podle generací,“ vysvětluje Taras Malkovych. „Máme generaci básníků 80. let, básníky let 90., pak nastupují básníci nového milénia a dnes už můžeme hovořit i o básnících, kteří začali tvořit po roce 2010. Já se v podstatě řadím do generace počátku nového milénia, a zároveň do generace po roce 2010, kdy mi vyšla první sbírka. Stejný generační model jsem se pokusil aplikovat i na americké básníky v rámci mého ročního studijního pobytu v New Yorku, který podpořil Fulbrightův stipendijní program. Ve Spojených státech amerických ale takto o poezii nepřemýšlí. Každý současný básník je individualita a jeho tvorba je tak pojímána mimo rámec generací.“
Co je pro poezii vaší generace příznačné. Můžeme jako čtenáři objevit nějaké společné znaky?Kupříkladu generace básníků, kteří aktivně začali tvořit na počátku roku 2000, převzali něco od generace beatníků. V jejich básních se odráží každodenní život, intenzivní vidění reality. Zároveň mám ale z těchto textů pocit izolovanosti od vnitřního prožitku. Jsou spíše deklamací faktů, než emocí. Tyto básně ale mohou být velice poutavým a hravým čtením. V opozici proti této poezii stojí básně autorů, kteří na Ukrajině začali publikovat po roce 2010. Tento typ novodobé poezie souvisí s vnitřním životem básníků, kteří své texty mnohem více opírají o znalost historie nebo o kulturní kořeny naší země. V současné době, kdy je naše země ve válce, se zdají tato témata být bytostně důležitá.
Jaké dnes mají básníci na Ukrajině společenské postavení. Jsou schopni se živit pouze literaturou?Možná bych se mohl živit pouze psaním a publikováním básní, ale to bych nesměl žít na Ukrajině. Známí a dlouhodobě tvořící básníci, jako je například Jurij Andruchovyč nebo Serhij Žadan, to jsou profesionální básníci-literáti, kteří se literaturou živí. Pomáhají jim k tomu různá tvůrčí stipendia, která pak využívají k cestování do zahraničí, kde v rámci literárních rezidencí píšou knihy a sbírky. Ale to je skutečně jen velice malá skupina umělců. Pak tady ale máme mladé a zatím málo známé autory, kteří na tento typ stipendií nedosáhnou, a tedy je jim takový literární život zatím zapovězen. Odpověď zní tedy „ne“, pouze psaním se na Ukrajině uživit nedá.
Vy se kromě psaní a překladů živíte také jako editor ve vašem rodinném nakladatelství nazvaném Ababa-Halamaha. To je dost komplikovaný název. Z čeho je odvozený?To je dlouhý příběh. Pokusím se ho zkrátit. My jsme se pro název našeho nakladatelství inspirovali pohádkou ukrajinského filozofa, etnografa a spisovatele Ivana Franka, který napsal pohádku Malý Hritz jde do školy. V této pohádce se setkáváme s dětskou verzí ukrajinské abecedy, které malý Hritz říká Ababa-Halamaha. V našem nakladatelství se hodně věnujeme literatuře pro děti a mládež, tak se můj otec, který nakladatelství v roce 1992 založil, rozhodl dát mu tento hravý název. Od roku 2009 ale publikujeme čím dál více literatury pro dospělé čtenáře. Mimo jiné jsme vydali ukrajinský překlad knihy Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala.
V nakladatelství Ababa-Halamaha nedávno vyšla vaše antologie mladé americké poezie. Co vás vedlo, při všech vašich aktivitách, kterým se v Kyjevě věnujete, strávit rok života výzkumem současné americké poezie v New Yorku?Pro mě to začalo přečtením antologie beatnické, kterou překládal a sestavoval už zmiňovaný Jurij Andruchovyč. Ten, stejně jako já o několik let později, v roce 2001 studoval v USA jako student v rámci Fulbrightova stipendia. Po této antologii už žádná další s překlady amerických básníků na Ukrajině nevyšla. A to pro mě byla motivace. Nejdřív jsem chtěl navázat na generaci beatniků. Pak jsem ale zjistil, že mnohem zajímavější bude zkoumat poezii současných básníků, kteří o sobě tvrdí, že kvůli jejich textům se beatnici určitě obrací v hrobě.
Jak jste básníky a básnířky pro vaši antologii vybíral a jak náročná to byla práce?Jedná se skutečně o autory a autorky, kteří jsou považování za tu nejmladší generaci básníků. V antologii jsou přeloženy básně 35 autorů ve věku mezi 17 a 40 lety. Velkou oporu a pomoc při svém výzkumu jsem našel v newyorské instituci nazvané Dům básníků, která nedávno oslavila 30 let svého fungování. Je to místo setkávání, ve kterém pořádají semináře, rezidence pro básníky, a také veřejná čtení. S hledáním a kontaktováním básníků mi pomáhal umělecký šéf Domu básníků, Steven Motika. Povedlo se mi získat básně 70 současných amerických autorů a autorek. Abych byl schopen sestavit antologii o 300 stránkách, musel jsem přečíst zhruba 4000 stran poezie. Pochopitelně, že jsem se nemohl vyhnout subjektivní selekci, ale zároveň jsem přesvědčený o tom, že tento výběr adekvátně reprezentuje současnou americkou poezii.
Řekl byste, že poezii autorů ve vaši antologii spojuje nějaké společné téma nebo tvůrčí rys?Ve výběru jsem se přirozeně řídil tím, co mě nejen jako básníka, ale především jako čtenáře poezie oslovuje, a to je vnitřní prožitek autora. Tento princip jsem vysledoval u většiny z 35 vybraných básníků. Zároveň mě oslovily texty, ve kterých se odráželo prostředí a kultura, z níž jednotliví autoři vzešli. To se sice do překladu velmi těžko převádí, ale o to větší to pro mě byla výzva. Pokud bych měl z těch 35 lidí vybrat jednotlivce, určitě bych zmínil Natalii Eilbert. Je to bezpochyby autorka feministicky laděné poezie, ale i přes svou radikálnost neztrácí osobní emoci ženy, která se cítí být pouze předmětem touhy surových mužů. Velmi mě to zasáhlo, ale zároveň jsem měl obavu, jestli jako muž dokážu tuto emoci citlivě přeložit. Když můj překlad četli jiné ukrajinské ženy, řekli mi, že se jedná o poezii, která překračuje hranice a že verše Natalie Eilbert můžou rezonovat stejně tak silně na Ukrajině, jako v USA.
