Tankred Dorst: Legenda o nebohém Jindřichovi
Příběh o sebeobětování, odhodlání, rozkladu společnosti, která neustále žádá oběť a senzaci, příběh o touze vidět to, co je okolo (a také v) nás, o strastech a radosti z putování krajinou reálnou a niternou, o tom, že je nutné myslet na druhé a milovat. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.
Jsem pro každou akci, která vytváří skutečnost.
Nedávno zesnulý německý dramatik, spisovatel a režisér Tankred Dorst (1925–2017) se při psaní Legendy o nebohém Jindřichovi (Die Legende vom armen Heinrich, 1997) inspiroval středověkou veršovanou novelou Hartmanna von Aue Ubohý Jindřich (Der arme Heinrich, napsanou kolem roku 1200) o nemocném rytíři, jehož tělo je pokryté mokvajícími boláky, otevřenými ranami a obvazy – toť trest za to, že se odcizil Bohu. Umírá. Zachránit jej může jedině smrtelná oběť panenské dívky Elsy, která se pro něj obětuje v dalekém Salernu.
Dorst ve svojí verzi příběhu zachovává dějovou linku, ale vynechává přítomnost Boha. Místo toho je hra dynamicky strukturovaná proměnlivým sborem, který plní funkci novodobého antického chóru a vytváří iluzi mnohohlasého a mnohookého Boha, který při proměně doprovází dva bezvěrce – rytíře Jindřicha a mladou dívku Elsu. Sbor je jednou lesem, který šušká, mumlá, šeptá či hrozí, jindy zábavnou společností, ale také vzduchem, který postavy obklopuje, nebo matrací, na které leží.
Legenda o nebohém Jindřichovi je sledem čtrnácti obrazů-zastavení, na nichž – jako na rozcestích – stojí postavy, které vytvářejí (zprvu oddaný, pak přátelský, ke konci milující) pár, přičemž nemají na oné cestě nikoho, jen jeden druhého. Dorst k této stavbě navíc přidává tematicky příbuzné barokní skladby Williama Byrda a Johna Dowlanda (právě písně tohoto skladatele zůstaly v rozhlasové verzi zachovány).
Autoři rozhlasové inscenace se pak rozhodli v textu posílit téma napodobování, falše, hraní si na život, umělosti. Z toho vychází například částečné zachování scénických poznámek, které Dorst záměrně tematizuje. Poznámky k textu mají totiž v Dorstově podání často poetický potenciál.
Zcizováním a nápodobou bylo podmíněno také natáčení: v jednotě prostoru a času tak vznikaly obrazy jako souhra i improvizace herců, orchestru – v podobě Brno Contemporary Orchestra (pod taktovkou Pavla Šnajdra) – a pěveckého sboru Láska opravdivá (řídí Jan Špaček). Skladatel Tomáš Vtípil, režisér Tomáš Soldán, dramaturgyně Iryna Shkaruba a mistři zvuku Zdeněk Prchlík a Zdeněk Slavotínek se tak pokusili v rozhlasovém prostoru vystavět dekonstruovaný ne-rozhlasový scénický, hudebně-dramatický tvar. S rizikem, že nápodoba rozhlasové hry se rozhlasovou hrou jako takovou v uších posluchače nakonec nestane.
Je třeba o tom vyprávět. Jak ale? Je přece tolik slov! Jsou vypotřebovaná. Nepostihnou ten zázrak…
Chór
Osoby a obsazení: Rytíř Jindřich – Petr Halberstadt, Elsa – Pavla Gajdošíková, Otec – Jaroslav Krejčí, Matka - Renáta Klemensová, Poustevník – Josef Bartoň, Krásná Orgelousa – Tereza Novotná, Fizzifagozzi – Marek Pešl, Saracén – Petr Kubes, Pomatený starý pán – Michal Przebinda, Stará dáma – Vlasta Hartlová, Zpěvák – Tomáš Vtípil
Herecký SBOR: Claudio – Jan Ťoupalík, Vittorio – Michal Isteník, Výstřední dáma – Tereza Páclová, Vévodkyně – Kateřina Veselá
Pěvecký SBOR: Láska opravdivá (řídí Jan Špaček), Brno Contemporary Orchestra (řídí Pavel Šnajdr)
Skladatel: Tomáš Vtípil
Hudební režie: Antonín Schindler
Režie: Tomáš Soldán
Dramaturgie: Iryna Shkaruba
Dramaturgická spolupráce: Martin Velíšek
Produkce: Tereza Tichá
Natočeno v olomouckém studiu v roce 2019.
Nejnovější hry a četba
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
