Takové množství rolí, které musí sehrát starosta, bych v divadle nikdy nedostal, říká starosta Wolák

Už je to víc jak šedesát let, kdy vyšla slavná kniha amerického sociologa Ervinga Goffmana Všichni hrajeme divadlo. Velmi zjednodušeně řečeno: podle Goffmana všichni hrajeme divadlo, protože musíme. Hrajeme, abychom navodili patřičnou situaci a vyvolali patřičný dojem. Jak to ale funguje, když ve veřejném prostoru a na veřejném postu působí někdo, kdo ve své roli vystupuje naopak poněkud nepatřičně a vyvolává dojem nečekaný?

Radim Wolák na tradičním velikonočním pochodu s nůšemi plnými vajec uvařených natvrdo – z Velvar až na pražský Karlův most|foto:Archiv Radima Woláka

Exemplární příklad tohoto neobvyklého typu starosty představuje Radim Wolák, starosta města Velvary, člen divadelního souboru Scéna a spolku Natvrdlí. „Jako divadelník jsem nebyl moc dobrý,“ popisuje Wolák svou cestu z divadla na radnici: „Nejdřív jsem to zkoušel jako pološílený kouzelník, potom jsem dělal siláka – moje břišní vlna byla ovšem proslulá, potom jsem zaujal jako muž s obří hlavou, který soutěží v pojídání housek… a odtud už byl jenom kousek na radnici.“ Takové množství rolí, které musí sehrát starosta, by podle svých slov v divadle nikdy nedostal: starosta oddávající (obřadní), starosta vítající (návštevu nebo občánky), starosta zahajující, a pak samozřejmě vrcholná role, starosta úřadující.

Jako se začínající herec obkládá rekvizitami, tak i já jako herec na radnici potřebuju rekvizity a kostýmy.
Radim Wolák

Velvarská vejce|foto:Jitka Kostelníková,Český rozhlas

Asi nejvýraznější divadelní akcí velvarské radnice je tradiční velikonoční pochod s nůšemi plnými vajec uvařených natvrdo. Pochod vedoucí z Velvar na pražský Karlův most připomíná slavnou tvrdovaječnickou legendu, kterou se Velvary proslavily při snaze přispět ke stavbě Karlova mostu. „My se za to, že jsme tehdy nepochopili nařízení Karla IV., nestydíme. Respektive jsme si ho tehdy vyložili po svém a lépe, což považujeme za znak velvarské moudrosti,“ vysvětluje Radim Wolák kořeny lokální tradice.

Ve své roli se vnímám jako ta, kdo má dát prostor, podat ruku, spojit lidi – a z toho pak samo vzniká spousta krásných věcí.
Lucie Wittlichová

Lucie Wittlichová, Zákolany, Masopust 2019|foto:Archiv Lucie Wittlichové

Z Velvar se přesuneme jen dvanáct kilometrů na jih, na obecní úřad Zákolany. Od roku 2010 na tomto místě starostuje Lucie Wittlichová, rodačka z Prahy a vystudovaná historička. Když se jí zeptáte, jestli je to opravdu jen náhoda, že nejdříve pracovala na Úřadu vlády ČR, kde se začala v souvislosti se Dnem české státnosti více zajímat o sv. Václava, a pak se znenadání stala starostkou obce, do jejíhož katastru spadá slovanské hradiště Budeč, odpoví: „Když necháte život plynout přirozeně, tak vás nakonec nasměruje tam, kde je to správně.“

Čtěte také

Lucie Wittlichová: Starostka je smysluplné zaměstnání

Zákolany jsou proslulé nejen Svatováclavskými slavnostmi na Budči, ale i velkorysým kulturním programem v sále hostince U Libuše, nebo v industriálním prostoru bývalé továrny Dalibor zvané Piánka. „Na vesnici bydlí spousta talentovaných lidí, spousta umělců,“ říká Lucie Wittlichová: „V Zákolanech máme plno divadelníků, muzikantů, filmařů, kunsthistoriků, hudebních vědců, skladatelů…., takže si kulturu hodně děláme sami.“

Největší přidaná hodnota starostování je pro mě těch 1100 duší, které opečovávám. Jejich svérázné osudy a příběhy mi pak pomáhají v divadle.
Tomáš Hájek

A do třetice překročíme v ArtCafé hranice okresu a vydáme se do údolí stříbropěnné Jizery, do podhůří Krkonoš, přímo do obce Poniklá. Tady už deset let starostuje zasloužilý ochotník, zakladatel a jediný člen Bažantovy loutkářské družiny a celebrita divadla stínového, zejména meotarového – Tomáš Hájek. „Od ochotničiny k loutkaření jsem zběhl tak trochu kvůli starostování,“ vysvětluje Hájek, jak se jako ochotník dostal k sólovým loutkovým představením s meotarem: „Loutky se dají vymýšlet těsně před spaním. Když hraju sám, nepotřebuju zkoušet a ušetří to spoustu času.“

Starosta Poniklé Tomáš Hájek, meotarové divadlo: Faust – smlouva|foto:Archiv Tomáše Hájka

Touha vyzkoušet si stínové divadlo dovedla Tomáše Hájka až ke zmíněnému meotaru. Jeho Faust z roku 2012 způsobil doslova senzaci mezi ochotnickými loutkáři a zvedl vlnu následovníků – takzvaných meotaristů. V Poniklé se pak roku 2017 uskutečnila první samozvaná národní přehlídka divadla stínového, zejména meotarového s názvem Budiž stín!. Přehlídka má formu bienále, takže letos v říjnu se v ponikelském kulturním domě Kantýna chystá třetí ročník.