Světlana Alexijevičová o svých knihách, Putinově Rusku i nezájmu běloruských médií
Jedním z významných hostů festivalu Pražské křižovatky byla běloruská spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová.
V Praze se setkala novinářka Petra Procházková se Světlanou Alexijevičovou a část jejího rozhovoru pro Mozaiku zpracovala Marina Feltlová. Na úvod Světlana Alexijevičová vzpomíná na dobu, kdy před rokem získala Nobelovu cenu. Kupodivu to pro ni nebylo období příliš radostné.
Původním povoláním novinářka začala psát knihy v roce 1976. Praxe žurnalistky se odráží i v jejím literárním stylu a tématech, která si vybírá. Ve svých prózách vychází výhradně z dokumentárních materiálů a očitých svědectví. Zabývá se v nich dramatickými událostmi svojí země, ať už jde o druhou světovou válku, černobylskou katastrofu, válku v Afghánistánu nebo rozpad Sovětského svazu. K jejím nejslavnějším dílům patří knihy Válka nemá ženskou tvář, Černobylská modlitba, Zinkoví chlapci a Doba z druhé ruky.
Ze začátku zejména ruští kolegové reagovali negativně. Ale tak to bylo odjakživa. Ke všem laureátům Nobelovy ceny, snad s výjimkou Michaila Šolochova, měli výhrady, nazývali je vlastizrádci. Mě obviňovali z rusofobie a tvrdili, že jsem dostala cenu za to, že nenávidím Rusko. V Bělorusku mi zase vyčítají, že nepíšu bělorusky. Jenže moji hrdinové nemluví bělorusky. Někteří částečně, to když jsem hovořila s Bělorusy. Ale rozhovory jsem natáčela po celém Sovětském Svazu a tito lidé bělorusky nemluvili.
Podobně rozpačitý byl i zájem médií. Západní novináři s ní točili jeden rozhovor za druhým, v Bělorusku se o jejím úspěchu oficiálně nemluvilo.Ruská média měla o mě zájem, ale ne ta běloruská. Jenom opoziční, oficiální běloruský tisk, rozhlas ani televize o mě nejeví zájem. Je to pochopitelné, protože s prezidentem Lukašenkem jsem v konfrontačním vztahu. Je to proto, že máme v Bělorusku takzvanou sametovou diktaturu. Já bych ji za sametovou neoznačila, ale tohle spojení se u nás používá.
Podle Světlany Alexijevičové cenzura a celková kontrola života v Rusku ještě nedosáhla takového rozměru jako v Bělorusku. Nicméně šrouby se stále utahují.V Rusku Putin ještě nemá všechno pod kontrolou. Samozřejmě se snaží dohlížet na tisk, televizi, rozhlas, všude dosazuje svoje lidi. Podřídil si i celou oligarchii. Zatím ještě nezvládl ovládnout knižní vydavatelství. I když, jak mi nedávno řekl můj moskevský vydavatel, i u nich teď hledá cesty, jak je dostat pod kontrolu.
V Rusku se stále ještě najdou odvážní lidé, kteří se nebojí dát svůj názor najevo, ale jde jen o malé procento obyvatelstva. Přesto, jak soudí Alexijevičová, se Putin této menšiny bojí. Do ulic vyjde jen málo rozzlobených lidí, kteří ruskou moc nijak neohrožují, přesto je zavírají do vězení na sedm až deset let. Protože se jich bojí. Putina vyděsilo arabské jaro, pak události na Ukrajině... Přitom se ale nejedná o národ, v Rusku protestovala zejména střední třída. Lidé měli v rukou například plakát: „Kremle, ty nás neznáš“. Ale musíme si uvědomit, že tohle není ruský lid. Ruský lid mlčí. Dokonce Putina podporuje.
A čím to, že je v Rusku tak málo lidí, kterým vadí autoritářské metody vládnutí a nesvoboda?O tom přesně píšu v knize Doba z druhé ruky. Ve 20. letech minulého století byla v celém světě velmi populární teorie socialismu. Zamilovali se do ní i francouzští intelektuálové, vlastně všichni intelektuálové, kteří v ní viděli šanci na novou civilizaci. Ale realizovat se podařilo socialismus pouze v Rusku. Protože tam lidský život nemá žádnou cenu. Je to dáno historicky. Nevolnictví trvalo v Rusku déle než v jiných zemích. Ruský národ nikdy nebyl svobodným. Zato vždy vytvářel a ovládal obrovské prostranství. Lidský život neměl nikdy žádnou cenu a tak to i zůstalo.
V Bělorusku je díky historickému vývoji situace trochu jiná.V Bělorusku to není tak silné. Přece jen ležíme víc na západ, sousedíme s Polskem, které na nás má silný vliv. V běloruských městech jsou radnice. V ruských ne. To o něčem svědčí. Je to jiné.
V knihách Světlany Alexijevičové nenajdeme skoro žádné kladné hrdiny. Podle autorky je to tím, že v životě skoro žádní hrdinové neexistují. Nebo je jich jen strašně málo. Dokonce se ostře vymezila i vůči sovětské válečné literatuře, která opěvuje válečné hrdiny.Zabíjet druhé lidi přece není hrdinství. Velká vlastenecká válka byla z pohledu Rusů spravedlivou. Přesto je pro mne válka sérií vražd. Svět si tak barbarským způsobem vyjasňuje vztahy. Když jsem psala své knihy o válce, rozhodně jsem nechtěla popisovat, jak jedni hrdinové zabíjejí jiné hrdiny. Naopak, chtěla jsem napsat o tom, jak šílené je zabíjet se navzájem.
Po sérii knih věnovaných dramatickým událostem 20. a 21. století se Světlana Alexijevičová chce zaměřit na téma lásky a stáří.Zatím sbírám materiál pro dvě knihy - o lásce mezi mužem a ženou a o stáří a smrti. Ale jsem teprve ve fázi příprav. Zajímá mě konec lidského života. I proto, že starých lidí je teď víc a víc. Civilizace nám darovala 28 let navrch. Ale chybí nám filozofie pro toto období života.
