Šumava není jen národní park, je to obrovská bytost se spoustou povah, říká spisovatel Ondřej Fibich
Do jeho příbuzenstva patřil básník Vítězslav Nezval, rodiče se znali také s Jakubem Demlem. Mužským vzorem spisovatele, básníka, šumavského regionalisty a disidenta Ondřeje Fibicha je ale spisovatel Karel Klostermann, jehož dílo dlouhodobě vydává. S Janem Anderlem ve Vizitce mluvil i o nové autorské knize Cesty k Šumavě anebo o snaze vystopovat, kde se rodí i zdánlivě nepochopitelná rozhodnutí.
Jen ten, kdo se Šumavou prochází pomalu, zjistí, že to není pouze národní park, ale že je to taky obrovská bytost s řadou zajímavých povah a nectností, myslí si básník, spisovatel, nakladatel a milovník Šumavy Ondřej Fibich, jemuž letos vyšla kniha osobních postřehů, esejů a tipů s názvem Cesty k Šumavě. S tímto kusem republiky je podle něj spjatá jak křesťanská, tak pohanská minulost. A její nevyužitý potenciál? Nechat ji působit terapeuticky na duši. „My Šumavu vnímáme jako tělocvičnu, ale osvěžení ducha člověk nemůže provádět v rychlosti, nemůže za den ujít dvacet pět kilometrů. Já chodím pravidelně tak čtyři až pět kilometrů. Když jdete pomalu a tiše, otevírá se vám svět zvěře,“ konstatuje pan Fibich.
Jeho dětství a dospívání bylo do velké míry určené otcovým osudem, který žil jako poloviční sirotek v bídě. Za války byl nasazený, naučil se ale také rusky a překládal texty Borise Pasternaka či Anny Achmatovové. „Nebylo divu, že po válce uvěřil komunismu, který sliboval všechno to, co on nikdy neměl.“ Otcovo vnímání situace se ale brzy změnilo a v roce 1969 rodina Fibichova – včetně patnáctiletého Ondřeje – odešla do Vídně, kde se tatínkovi nabízela dobrá akademická dráha. Po půl roce se ale vrátili. Následovala práce ve slévárně, v kravíně, působení v disentu. „Byly to práce těžké, ale to patří k duchovnímu rozvoji.“
Nechodit někam, ale k někomu
Na Šumavu jej v roce 1980 nasměrovalo seznámení s knihovníkem Bohumírem Lifkou a následně i s páterem Františkem Danielem Mertou, který byl odsunut do maličké obce Strašín nedaleko Klatov. „Nebyl to tolik člověk Šumavy jako člověk spirituální,“ vzpomíná Fibich. Naučil se od něj, že po Šumavě se nechodí „někam“, ale „k někomu“. K Panně Marii, zázračné studánce anebo svatému obrázku pověšenému na buku.
Ondřej Fibich ve Vizitce hovořil také o tom, jak ho v životě ovlivnila setkání se známými osobnostmi, mezi něž patřil kromě Vítězslava Nezvala třeba i fotograf Josef Sudek. „Jedna věc je být s někým známý, druhá věc je dostat se do hloubi jeho osudu. To je pro mě jako pro člověka, který putuje svým vlastním životem, důležité. Zpětně si uvědomuju, že každé setkání se může zúročit až po mnoha letech. Aktéři dění mají děti, vnuky, každá minulost je zkrátka otevřená, můžeme se z ní napít.“
Související
-
Kvalitu nacházím u lidí, kteří nemají hlas, říká Aleš Palán, držitel ceny Magnesia Litera
„Pochopil jsem, že moje slabost pro lidi na okraji společnosti oslovuje víc lidí,” komentuje spisovatel a novinář Aleš Palán úspěch knihy Raději zešílet v divočině.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
