Studentské divadlo otvírá třinácté komnaty. Mladí tvůrci mají mít možnost experimentovat

8. červen 2018

Jsou mladí, hledají svá témata i vlastní umělecký rukopis a stojí doslova na prahu svých kariér. Studenti divadelních škol si osahávají možnosti a hranice tvorby v zázemí akademického prostředí. Studentské divadelní festivaly jim pak umožňují z této izolace částečně vystoupit a představit svou tvorbu i jinému publiku, než na jaké jsou zvyklí.

Mezi zahraničními hosty byla i devětatřicetiletá švýcarská tanečnice a herečka Stefanie Bolzli. Absolventka švýcarské Academie Teatro Dimitri, kterou v roce 1975 založil švýcarský klaun Dimitri se svou ženou Gundou a český herec a pedagog Richard Weber. Tato akademie nabízí jako jediná ve Švýcarsku studium pohybového a fyzického divadla. Stefanie Bolzli na ní nastoupila až, když už měla rozjetou kariéru tanečnice a performerky.

Pracovala jsem v různých oblastech umění – jako umělkyně, fire artist, tanečnice a také jako klaun. Ale v žádné produkci jsme neměla možnost spojit to všechno dohromady. A proto jsem se rozhodla studovat - abych našla cestu, jak všechny svoje schopnosti propojím v jeden celek,“ říká. A dodává: „Samozřejmě na akademii musíte následovat některá pravidla a ideje, ale na konci je vaše práce.

Studium na Katedře loutkové tvorby Divadelní fakulty Vysoké školy múzických umění v Bratislavě aktuálně dokončila Sidónia Féderová. Na festival Zlomvaz přijela s experimentálním autorským loutkářským projektem nazvaným Didaskálie jedného dievčatka. Vzešel z krátké autorské povídky a k divákům promlouvá pomocí vjemů, zvuků a obrazů. Namísto jasných slov se tvůrci snaží vyvolat atmosféru a proniknout do prostoru. O studiu na VŠMU Sidónia Féderová říká:

Šla jsem tam s tím, že budu pokračovat v různých experimentech, ale musím přiznat, že ne vždy se mi toto očekávání splnilo. Přece jen škola je tradiční systém s pravidly a zákonitostmi, které musíme dodržovat, a někdy je těžké z toho vystoupit.

Limity, ale i výhody, studentského divadla jsou podle ní ve studentovi samotném. Mladá autorka říká, že prezentovat studentskou tvorbu mimo prostředí své školy je. „Studenti zjistí, co funguje a co ne, zda se vydali správným směrem a zda je jejich inscenace svébytná a uplatnitelná někde jinde. Vystoupit z bubliny a své komfortní zóny je velmi nutné a potřebné,“ říká Sidónia Féderová.

Zkoušet nové věci a nebát se experimentovat, to je stěžejní i pro tvorbu další absolventky studia loutkového divadla, dvaadvacetileté Íránky Leily Ahmadi, která právě dokončila bakalářské studium na Teheránské univerzitě. Nejstarší a největší íránské univerzitě, která byla založena v roce 1934 a na které od počátku směly studovat i ženy.

Věnovala jsem se především psaní, napsala jsem několik scénářů. Ale po představení The Neighbours Think Nobody is Here jsem udělala další dvě zcela autorské performance. Zkouším nové věci, dramatické i vizuální. Na svém stole mám kameru a natáčím minimalistická videa, která prezentuji v galerii. Těžko říct, jestli je to divadlo nebo vizuální umění, to vážně nevím. A teď chystám novou věc pro jeden iránský festival a v té používám jako hlavní materiál papír – kartony fotografie, origami a podobně.

Improvizace je dialog. Pokud to děláte dobře, je to ta nejlepší forma divadla, říká anglický herec Matthew Whittle

Closer Each Day Company (Matthew Whittle třetí zprava)

Divadelní improvizace. Nepřipravený dramatický projev. Tento tvůrčí princip má celou řadu podob a forem. V Divadelních reflexích se zaměříme na dvě roviny – na improvizaci jako cíl, kdy divák sleduje představení, které vzniká tady a teď; a pak na improvizaci coby východisko a techniku vedoucí k více či méně ustálenému inscenačnímu tvaru.

Studenti by měli experimentovat, i když se to nemusí vždycky povést, říká teatroložka z Divadelní fakulty múzických umění v Praze Eva Kyselová. Spolu s ní zkusíme odpovědět mimo jiné i na to, co vlastně může divák čekat od studentských představení a jakou optikou je má sledovat. „Umělecké školy v Praze, Brně a Bratislavě jsou schopné dát studentům podmínky profesionálního divadelního procesu a přípravy. Musí se samozřejmě počítat s tím, že ne vždy to vyjde. Je dobré, když studentské inscenace mohou konkurovat profesionálním umělcům, ale pokud to tak není, není to problém. Studenti se pohybují v hranicích prostoru dané školy, která jim má umožnit tvořit bez ostřejší cenzury nebo úprav,“ říká Eva Kyselová.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.