Scházet se pod korunou stromu
Úcta ke stromům a jejich uctívání byla v pravěkém a starověkém světě hluboce vkořeněná. Zdá se, že posvátnost stromů vycházela ze společného duchovního základu Indoevropanů a mohla být něčím, co tvořilo nedohlédnutelný základ duchovních nauk. Připomeňme si, že Buddha našel „dokonalé osvícení“ pod posvátným stromem Bodhi, tedy stromem osvícení. Vzpomeňme i na existenci rajského stromu či na velice raná vyobrazení stromu života v mnoha kulturách.
Tradiční symbolika chápala strom jako soubor symbolů. Strom je zakořeněn v zemi, v hlubinách se stýká s vodami a díky nim vrůstá do světa jevů, čas zaznamenává v letokruzích, jeho větve dosahují nebe a věčnosti. Proto živý, zelený strom je symbolem ustavičného života ve všech jeho rovinách. Listnatý strom se chápal jako znamení znovuzrození života, jeho každoroční zimní spánek a jarní obnova listí byla a je pro člověka opravdu přesvědčivá. Stále zelený jehličnatý strom je zase obrazem nesmrtelnosti. Vždyť na zemi v současnosti rostou sekvoje staré až tři tisíce let.
To všechno vede k představě kosmického stromu, jenž podpírá nebesa a spojuje je svou vertikalitou se zemí. U Germánů to byl strom Yggdrasil. Ten je pro severskou mytologii stromem, který prorůstá všemi devíti světy a vytváří nutnou osu světa, axis mundi. Košatá koruna se nad všemi světy rozprostírá. Horní větve sahají až ke střeše Valhaly.
V keltských druidských praktikách stromy zaujímaly přední místo. Není jistě náhodou, že jméno praotce keltů je odvozeno od slova pro posvátný strom. Vztah k posvátnosti stromů přetrval v Irsku, v zemi posledního pobytu Kletů, až do křesťanské doby. I když církev opakovaně vystupovala proti jejich pohanskému uctívání, sama některé stromy ochraňovala. V Irsku například strom sv. Brigity v Kildare, u nás strom sv. Václava ve Stochově.
Jinak ovšem církev uctívání stromů odmítala nesmlouvavě. Řada zákazů, ustanovení, výstrah a kázání trvá až do 13. století. V životopise sv. Bonifacia se doporučuje, aby kněží ničili posvátné háje, které prý má lid ve veliké úctě, a aby káceli a pálili stromy, z kterých „pověrečný lid nedovolí v bázni ani větvičku uříznout“.
Ještě roku 1630 si stěžuje jeden kněz do Říma, jak uvádí historik, folklorista a etnograf Čeněk Zíbrt, že Jihoslované mají ve velké úctě strom nazývaný lípa v krajině pusté, „kde každou první neděli deváté luny“ se schází mnoho lidí, Turků i křesťanů s oběťmi a svíčkami. Lid vzývá lípu i za pomoci duchovních, kloní se jí jako svátosti.
Scházet se u stromů by dnes nebylo návratem k pohanství, ale k vyzkoušeným praktikám lidského společenství. Pod starým stromem lze najít ztracený střed světa a můžeme se tam podílet na jeho nám skrytých energiích.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
