Saxofonista Jan Kyncl: Inspirují mě šikovní kolegové

Z původně zamýšleného kratšího interview o Evidence Quintetu se ale vyklubalo několikanásobně delší poutavé vyprávění Jana Kyncla, a tak jeho kratší část přinášíme ve zvukové podobě pořadu Jazz Live a přepis celého rozhovoru si můžete přečíst v následujících řádcích.

Pořad Jazz Live s Evidence Quintetem vysíláme v pátek 16. 1. 2015 od 17:45. Programovou řadu třičtvrtěhodiných pořadů Jazz Live vysíláme na stanici Český rozhlas Vltava vždy první dva až tři pátky v měsíci od 17:45 a pokaždé se můžete těšit na živé rozhlasové nahrávky zajímavých koncertů.

Jednou z motivací, proč se právě tomuto záznamu věnujeme o něco zevrubněji, je fakt, že k jedné z nahraných skladeb vznikla souhrou několika okolností dlouhá video-koláž, a tu zde společně se záznamem koncertu a rozhovorem premiérově uvádíme.

Nahrávka, o které se bavíme, je asi rok stará. Nahrávali jsme ji v Jazz Docku. Evidence Quintet tedy nějaký čas existoval i před tím. Kdy a jak vznikl?Kapelu jsme založili tři nebo čtyři měsíce před nahráváním. Vznikli jsme víceméně na HAMU, na půdě akademie, kde všichni momentálně studujeme na Jazzovém oddělení. Bylo to přirozené, měli jsme mít povinné školní ansámbly, tak jsme prostě udělali něco víc a dali dohromady kapelu.

Můžeš představit jednotlivé členy?Nejdříve jsme se domluvili se saxofonistou Janem Fečem, který před tím několik let vedl své vlastní kvarteto a chtěl pokračovat v trochu jiné podobě. Rozhodl se, že muziku obohatí o druhý melodický nástroj a přizval mě coby tenorsaxofonistu. Základ kapely tak zůstal stejný, tedy kromě pianisty, který se vystřídal, nově přišel Jan Steinsdörfer. Na bubny hraje Oliver Lipenský a na basu Matěj Černý. Takže v podstatě jde o modifikaci kvarteta Honzy Feča.

Jak jste se stylově dohodli na podobě Evidence Quintetu?My jsme se v podstatě nijak nedohadovali. Prostě jsme o sobě věděli, že se nám spolu hraje dobře, známe se už dlouho z různých jam sessionů, projektů a kapel, takže jsme naši muziku nechali volně vyplynout. Každý přinesl nějakou skladbu a výraz kapely se tím formoval vlastně dost syrově.

V jakém stádiu je Evidence Quintet teď po roce?Aktuálně byl zhruba půl roku ve stádiu spánku, protože všechny členy dost zaměstnávaly jiné záležitosti. Já osobně jsem měl pocit, že náš styl potřebuje chvilku uležet, ale teď už zase začínáme fungovat. Před nedávnem jsme měli koncert na HAMU, ne coby Evidence Quintet, ale jako školní ansámbl pod vedením Jaromíra Honzáka, a díky tomu jsme měli opět možnost systematicky se scházet a zkoušet. Také zapůsobilo, že ještě večer po koncertu nám Jaromír Honzák poslal mailem opravdu zevrubné hodnocení našeho vystoupení, protože šlo o semestrální koncert. To nám posloužilo jako motivace i inspirace pro další chod.

Na co se můžeme těšit?Já mám v úmyslu dokončit pár rozdělaných věcí, Honza Steinsdörfer taky přinesl asi dvě skladby, které jsme hráli na koncertu HAMU, a které bude potřeba ještě doladit. Počátkem března a v průběhu dubna máme domluveno několik klubových koncertů. Ještě přesně neznáme termíny, ale ty brzy specifikujeme na našich facebookových stránkách. No a stylově se mi zdá, že se naše hudba víc otvírá inspiracím řekněme moderního soudobého jazzu než tradici, ze které ale samozřejmě vycházíme a máme ji rádi.

Můžeš popsat svoje dvě skladby, které jsme před rokem v rámci vašeho repertoáru natočili?Obě jsou výsledkem mého ročního pobytu v Německu, konkrétně v Lipsku, kde jsem měl možnost studovat pod vedením skvělých profesorů, saxofonisty Johannese Enderse a pianisty Richieho Beiracha, který nás učil kromě harmonie i ansámblové hře. Obě skladby jsou reakcí na to, co mě naučil zejména Richie Beirach a čím mě inspiroval harmonicky. Myslím, že konkrétně v Moritz-Hof je to slyšet; zde jsou harmonie, o kterých jsem do té doby neměl ani ponětí, i když podvědomě se mě už dotýkaly. Až díky Richie Beirachovi jsem ale přišel na to, jak se s nimi dá pracovat. Druhá věc je taky z Německa, jmenuje se Blues For Lu a je věnována mojí tehdejší slečně. Samozřejmě už tolik nenese stopy Beirachovské harmonie, protože je to prostě jednoduchá věc, u které jsem se inspiroval Monkem, což možná taky zaslechnete. Je to takové blues do nepohody.

Co tě u vlastní tvorby inspiruje? Jsou to nahrávky, hudba samotná, nebo zhudebňuješ také vlastní mimohudební představy? Tvoje hudba je spíš takzvaně absolutní, nebo programní?Nejsem ten typ, že bych měl nějaký zážitek, který bych musel hned vtělit do hudby. To je samozřejmě také důležité a v hudbě by se to mělo odrážet, ale mě spíš inspiruje to, co slyším (nové album, šikovní kolegové). Zalíbí se mi nějaký aspekt hudby, a protože jsem v tomto od podstaty docela systematický člověk, tak si všechno okamžitě zapisuji nebo pamatuji a snažím se potom se svými vjemy dál pracovat. Zároveň musím říct, že jako skladatel jsem v počátcích, takže se hlavně učím od svých zkušenějších kolegů. V blízké budoucnosti bych se chtěl skladbě věnovat mnohem více než dosud.

Posluchači stanice Český rozhlas Jazz mohou z vysílání znát tvůj hlas, ale jako muzikant jsi docela tajemný. Nemáš žádné webové stránky s profilem a biografií. Kde všude hraješ?To jsi narazil na moje bolavé místo. Je pravda, že na tyto promo věci lidově řečeno „dlabu“, ačkoliv vím, že jsou důležité. Holt se s nimi budu muset do budoucna popasovat. Každopádně kromě Evidence Quintetu mám projekt, kterého se už Český rozhlas jednou dotknul, a tím je tříčlenná improvizační kapela Tembryo s mými dobrými přáteli, s kytaristou Filipem Černým a Honzou Faixem, který začínal coby klávesista, ale postupně se posunul k walkmanům, které různě zapojuje. Má osobitý styl a věnuje se noisové muzice. Dále také působím v kapele skvělého bubeníka Radka Němejce a nově i v kvintetu baskytaristy Jana Tenglera.

Samozřejmě se také věnuji big bandům, které mě vždycky moc bavily. Mám tu možnost hrát v zajímavém big bandu, který se jmenuje Big Band Theory, vedoucího Filipa Jeníčka, se kterým se snažíme hrát několikrát do měsíce. Naše domovská scéna je Reduta, takže každý měsíc nás lidé můžou vidět tam. V big bandu hrajeme jednak Filipovy věci a pak také moderní bigbandový repertoár. Pak jsem externím členem Golden Big Bandu Prague, který je spíš plesový, a pak se taky věnuji několika ansámblům ve škole, které ale nelze považovat za kapely v pravém smyslu slova. Jsou to jakési tvůrčí dílny, jimž se musíme věnovat každý týden, ale tato aktivita mě taky velmi naplňuje.

V Německu působím v triu Peeoutside, s nímž vyjíždíme na turné zhruba dvakrát do roka, a pak také coby externí člen Ylativ Algo Quintet, vítěze minulého ročníku soutěže Getxo Jazz Competition.

K jakým informacím se dostáváš na HAMU?Na HAMU nás učí to, co na všech dobrých evropských školách. To znamená, kromě nástroje je to jazzová harmonie, dějiny jazzu atd. Máme v podstatě takové větší bloky, které se nedělí na jednotlivé předměty, ale jednotlivé podobory jsou v nich obsaženy. Kromě harmonie máme taky základy skladby, teorii improvizace a musím říct, že za celé ty čtyři roky, co jsem na HAMU, tak jsem zaznamenal velký posun dopředu zejména díky Jaromíru Honzákovi, který je velmi uvědomělý a do svého týmu pozval vynikající kantory, Davida Dorůžku nebo Jirku Slavíka (do té doby pro mě neznámého člověka, ovšem velice erudovaného a přísného učitele.)

Jaký podíl výuky má na HAMU tradice vůči objevování nových neznámých hudebních světů?Já myslím, že ten poměr je velice zdravý, že se tam nezapomíná na tradici, protože přeci jenom mluvíme o jazzovém oddělení a jazzová tradice tu má logicky svoje místo. Zároveň ale třeba Jirka Slavík je značný vizionář, pro někoho možná i kontroverzní postava. Mně to naopak přijde sympatické, protože se nebojí nových přístupů, nebojí se nás motivovat, abychom dělali něco svého, a když už to děláme, tak se to pak nebojí kritizovat. Učí nás v rámci takzvaného Semináře jazzových nástrojů, který zahrnuje harmonii, improvizaci, rytmus. Svět rytmu je mimochodem pro mě v poslední době opravdu mimořádně zajímavý, v tomto semestru jsem se například poprvé blíže seznámil s africkými rytmy. Na HAMU se cítím coby muzikant velmi příjemně a svobodně. Můžu to doporučit všem zájemcům o kvalitní jazzové studium.

Naznačil jsi, že máš ještě další obor. Studuješ vedle muziky ještě něco dalšího?Snažím se navíc dokončit obor Mediální studia na Fakultě sociálních věd a díky tomu dělám v rozhlase externího hlasatele. Teď píšu diplomku a konečně bych chtěl celou záležitost dostat do finále, protože cítím, že už přesluhuji. Novinářskou praxi každopádně nehodlám opustit.

Mluvil jsi o svém ročním pobytu v Lipsku.Studoval jsem tam samozřejmě hudbu. Konkrétně to bylo v letech 2012 a 2013 v rámci výměnného programu Erasmus, v ČR dobře známého. V Lipsku jsem byl jako první „erasmák“ nově vzniklého jazzového oddělení HAMU. Padlo mi do oka, protože jsem si zamiloval své kantory Johannese Enderse, jehož hra mi imponuje, a taky Richieho Beiracha, který je dnes žijící jazzovou legendou. Byla to úžasná zkušenost, lidsky jsem si sedl s profesory i spolužáky a taky mi vyhovovalo, že jsem tam rok nedělal nic jiného než muziku a jinak neřešil vůbec nic, kromě nutnosti občas si něco koupit k jídlu. Zajímalo mě jenom cvičení, psaní hudby, zkoušení s muzikanty a koncerty. Jezdím do Lipska doteď, protože tam mám dobré přátele. Naposledy v listopadu jsme s tamním Ylativ Algo Quintetem objeli turné po Německu.

Mohl bys srovnat jazzovou scénu v Lipsku a u nás?Řekl bych, že hlavní rozdíl je v tom, že muzikanti v Lipsku nebo v Německu osobně jsou daleko víc otevření všemu a nejenom z jazzového ranku. Moc se neřeší, jestli je to jazz, nebo vážná hudba, zatímco tady pořád ještě existuje to tvrdé jádro be-boperů a hard-boperů, kteří si do toho nenechají moc mluvit a ohrnují nos nad vším ostatním. Druhá věc je, že v Německu jsou muzikanti finančně trošku líp zabezpečení a neřeší tolik, jestli hrají muziku, která se prodává, nebo jestli se hodí do klubů. Navíc nečekají, až je zkontaktují promotéři, ale často organizují akce na vlastní pěst. To znamená, že je tam spousta „bytových koncertů“, což tady tolik není, nebo narazíte na řadu klubů, které vedou studenti. Na Hochschule, kde jsem studoval, je třeba jazz klub, který si organizačně i dramaturgicky obstarávají studenti, shání si na to granty a tak dále. Takže v Německu jsou muzikanti aktivnější a otevřenější. Můj osobní poznatek je také to, že němečtí jazzmeni jsou poněkud méně malicherní. U nás pořád cítím, že se řeší, kdo, co, a muzikanti se vzájemně tolik nepodporují, což mi přijde škoda. Na druhou stranu, hudební kvalita a vyspělost muzikantů je srovnatelná s českou scénou. V tomto ohledu si nemůžeme stěžovat. V Praze, v Brně nebo i jinde jsou úžasní muzikanti, a to nejenom z těch, kteří třeba měli možnost studovat v zahraničí.

V tomto případě myslím, že klidně můžeš jmenovat.Mně se líbí konkrétní postavy, nevylovím projekty, které jsou u nich právě aktuální, ale líbí se mi, co dělá například David Dorůžka, Jaromír Honzák, Luboš Soukup, Vítek Křišťan, baví mě, co dělají členové Vertiga, musím zmínit Vojtěcha Procházku, ale zároveň obdivuji, co dělá Ondra Štveráček, kterého považuji za úžasného muzikanta, ačkoliv zase hraje úplně jinou hudbu. Zároveň mě inspiruje několik lidí z volnoimprovizační scény. Je jich tady opravdu mnoho a je těžké vybrat jednotlivce.

Ještě když se vrátím, popiš prosím, co znamenají „bytové koncerty“ v Lipsku?Bytové koncerty jsou to, když nějaký člověk pozve svoji kapelu k sobě do bytu, v obýváku rozestaví torzo bicích a stoupne si tam se saxofonem, trombonem nebo s čímkoliv, na co hraje, a většinou osobně nebo přes Facebook pozve pár lidí, kteří tam přinesou svoje vlastní pití, přispějí do klobouku na cestovné. Bývá tam většinou velice dobrá atmosféra, často z toho vznikají pěkná videa nebo nahrávky, protože v těch malých prostorech bývá dobrý zvuk. Doufám, že tento zvyk u nás postupem času taky zakoření.

Jak ses vlastně dostal k jazzu?Když to vezmu hodně ze široka, tak mě k jazzu přivedl děda, který hrál na klarinet, inspiroval mě, ukazoval mi nahrávky, nejenom teda jazzové, ale i klasické. Druhý děda hrál na saxofon, můj táta je amatérský bubeník a velký sběratel desek – polského jazzu, Franka Zappy atd. Odmalička mě zásoboval hudbou a doteď mě velmi podporuje. Pak jsem potkal Petra Volného, Martina Plachého, mého prvního učitele saxofonu, dále na Konzervatoři Jaroslava Ježka to byl Štěpán Markovič, velice charizmatický člověk, který mě inspiruje do teď, no a pak přišlo HAMU a Lipsko a všichni ti skvělí kantoři, které už jsem jmenoval.

K jedné ze skladeb, kterou jsme na začátku loňského roku s rozhlasem nahráli na koncertu Evidence Quintetu, vzniklo také video. Jak ses dostal k filmaři, který pro vaši kapelu vytvořil obrazovou složku?Jmenuje se Jan Polanský a před nějakým časem vytvořil video k nahrávce kapely Tembryo. Mně se líbilo, přišlo mi dost ulítlé, abych si k němu představil svoji muziku, takže jsem ho oslovil přes Honzu Faixe a on postupem času vytvořil něco, co se mi prostě líbí.

Díky za rozhovor.Díky.