Ranní úvaha Vladimíra Justa: O promiskuitě slov

Úvahu o čtyři století později rozšíří Umberto Eco v rozsáhlý román o jménu a růži.

Při sledování některých internetových serverů, které se už v názvu „růžově“ přizdobují krycí, například parlamentní barvou, mě napadá jedna parafráze.

Ranní úvaha Vladimíra Justa: Válka slov

Letošní šumavská zima se vydařila. Adventem počínaje a březnem doufám ještě nekonče.

Co do jména? Vždy co žumpou zveme, jinak nazváno, smrdělo by stejně. Ano, správně jste uhodli, zase jednou tu bude řeč o páchnoucích hoaxech a fejcích. (Fake skloňuju podle vzoru bejk).

Před pár dny se podařil na tomto hnojném poli jednomu nejmenovanému politikovi z jedné nejmenované platformy v nejmenovaných Listech úplný majstrštyk. Už do titulku totiž nacpal hned dvě hrubé nepravdy. A nepravda, jak tvrdí výzkumy, šíří se mediální krajinou až desetkrát rychleji než pravda. Ta totiž tolik „neprodává“.

Je z definice složitější, těžkopádnější, má prachmizernou tržní hodnotu. (Proto čím víc chce médium vydělat a čím častěji politik být volen, tím víc se oba musí pravdě pokud možno vyhýbat: rozdíl mezi rychlostí nepravdy a pravdy je stejný jako rozdíl mezi elegantní kánoí a pomalým vorem).

Vladimír Just: Ranní trollí úvaha

Pamatuju doby, kdy dnes často skloňovaná slova jako fake news, hoax nebo dezinformační web nikomu nic neříkala, tím méně aby z těchto slov šel strach.

Ale vraťme se k našemu příkladu. Náš mluvčí nadepsal svůj projev převratným objevem: Karel Čapek vymyslel slovo robot, Václav Havel humanitární bombardování. I s vědomím, že pomalá, leč stabilní pravda nebude mít proti aerodynamické lži šanci, pusťme se do vyvracení obou nesmyslů.

Tak předně: slovo „robot“ nevymyslel Karel Čapek, ale jeho bratr Josef. A jak je to s těmi humanitárními bombami? Tady se neobejdeme bez historického kontextu jara 1999. Na území bývalé Jugoslávie probíhá humanitární katastrofa. Desítky tisíc kosovských civilistů, žen a dětí prchají před etnickými čistkami, před dnes už prokázanými a mezinárodními tribunály ztrestanými masakry (dodejme pro pořádek, že v téže válce je prováděli nejen Srbové, ale i Chorvaté a kosovští Albánci).

A tehdy, poté co selžou všechny snahy o zastavení čistek, o diplomatické řešení na půdě OSN, a co srbský vůdce odmítne podepsat mírovou dohodu z mezinárodní konference ve francouzském Rambouillet, se Severoatlantická aliance konečně odhodlá k akci, k leteckým úderům na srbské pozice. A podobně jako jiní evropští lídři i Havel mluví o tom, že násilí, jež má zastavit agresi, může být pouze krajní, dočasné řešení a nikoli program, protože každé násilí, i to obranné, zůstává samozřejmě násilím. Ať v německých Drážďanech nebo v bosenském Sarajevu.

Ranní úvaha Vladimíra Justa: O digitální demenci

Zaujaly mě dvě události z letošního léta: jedna se stala u nás, druhá na dalekém severu.

Havel upozorňuje, že podobné akce NATO bývají podezírány ze zištných úmyslů (ropa), že však tato akce má jediný cíl: zastavit humanitární katastrofu. Agenturu Reuters, odkud vzešel i inkriminovaný článek ve francouzském Le Mondu, právě na odlišnost příčin upozornil: „...nálety a bomby nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha [povaha těchto zájmů] je výlučně humanitární. To, co je ve hře, jsou principy, lidská práva.“ V podstatě totéž, jen pregnantněji a bez cizího zprostředkovatele, pronesl Havel osobně na veřejnosti i 25. března a  4. června 1999.

Pro ty, kdo budou i nadále papouškovat krátké spojení o humanitárních bombách, mám jedno doporučení. Protože tento jazykový i významový patvar, od něhož se sám Havel vzápětí rozhodně distancoval, nikdy z jeho úst nevyšel, doporučuji jim si jeho texty nejdřív prostudovat. Teprve pak uvidí, že i zde je pravda daleko složitější, než efektní, ale záměrně zavádějící zkratka.