Ranní úvaha Petra Borkovce: Při čekání na čínské jídlo s sebou

Majitelka mého oblíbeného čínského bistra se jmenuje paní Tu Pin. Paní Tu Pin má také evropské jméno Monča, které miluje a na které, jak pěkně říká, nedá dopustit.

V mém oblíbeném pražském čínském bistru, v němž dvakrát třikrát týdně čekám na jídlo a pozoruju paní Monču při vaření, mají knihovničku. Sestává z pěti knih: tří čínských v čínštině a dvou čínských v češtině. Tři čínské brožované knížky jsou romány o lásce, které paní Monča četla několikrát a ještě se k nim – odhaduju po té chvále, kterou její jinak krásná čeština skoro neunesla – ráda vrátí.

Ranní úvaha Petra Borkovce: Před Vánoci v Číně

• Upravit
• Smazat

S peruánským básníkem Mauriziem jedeme čínskou provincií.

Čínské tituly v českém překladu mají názvy Poslední vítání jara a Šest historií venkovského života. Jsou to, jak vím, důležité a dobré knihy, přeložené báječnými sinology – ale nečetl jsem je (paní Monča mi je nabízí jen prezenčně, což mě samozřejmě neomlouvá, ale napíšu to sem).

Venku je mráz. Uvnitř přetopeno. Sedím v čínském bistru, zírám na paní Monču, mám hlad a čekám na jídlo a v duchu si bůhvíproč dokola opakuju ty dva tituly čínských knih: Poslední vítání jara. Šest historií venkovského života. Poslední vítání jara. Šest historií venkovského vítání. Šest jar života. Poslední vítání venkovského jara. Posledních šest historií. Šest venkovských jarních životů. Posledních šest historií. Vítání venkovského vítání.

„Vaše kachna a rolky, pane Petr,“ budí mě křehce paní Monča Tu Pin. Ale já se neprobouzím. Je jaro, šest ráno, jsem v Číně. Vycházím z hotelu v čínských lázních a mířím do nejbližšího z osmi tisíc parků, kterými se tohle čtrnáctimiliónové městečko pyšní.

Ranní úvaha Petra Borkovce: Lovci perel cestou z práce

• Upravit
• Smazat

Dobré ráno! Dvacet let žiju na malém městě poblíž velkého města.

Cestou si loupu čerstvé líčí, které mi pozorné pokojské každý den pokládají na polštář – ale když vstupuji do rozlehlého parku, zapomenu žvýkat, zapomenu i na to, že mám něco v puse! Přede mnou se otevírá nedozírný zelený prostor, na němž stojí, sedí, polehávají stovky a stovky lidí. U každého stromu, na každém půlmetru trávy, na lavičkách a zídkách, u každého kamene.

Ti lidé jsou nehybní, kamenní, nemrtví – hrozně se leknu, chci utéct, zmizet z té země čínských bláznů a stínů. Až za hodně dlouho zpozoruju, že každý z nich cvičí: protahuje si ruku, nohu, prst, oční víčko, horní ret. Pohyby jsou tak úsporné! Všechno se odehrává v naprostém tichu. Moje mysl se uklidňuje, oko ne!

Jdu dál kontinentem parku a ocitám se mezi pestrobarevnými šiky mužů a žen, kteří všichni drží pomyslný luk a střílejí z něj; jsem na pěti spartakiádách naráz: tamhle si deset tisíc lidí synchronně sahá na nos, vedle pět tisíc lidí propíná hřbet na opičí způsob a tamhle vpravo stovky žen všeho stáří ohýbají zápěstí v ladném společném gestu.

Ranní úvaha Petra Borkovce: Houby

• Upravit
• Smazat

Dobré ráno! Vladimir Nabokov psal celý život básně, chytal motýly do síťky, měl chytrou a hezkou ženu a rád chodil na houby.

Mezi tím se proplétají starci s ptačími klecemi: venčí své špačky a straky a čínské drozdíky, pokládají klece do trávy, zavěšují do nejnižších větví. Někteří si polohlasem vyměňují ptáčnické novinky, ale většina z nich se také oddává ranní rozcvičce: jedni se tahají za obě uši (masáž lalůčků), jiní jemně buší čelem do zakrslých borovic (masáž čela).

A k dovršení bombastického jarního čínského „Buď zdráv!“ i desítky čínských nevěst v šatech z nejdivočejších návrhářských snů, desítky ženichů a armáda fotografů, kteří se zde potkali, aby pořídili skvělé svatební fotografie, se svorně pustí do ranního minimalistického aerobiku. Národ cvičí, cvičí i špačci v klecích i stromy i parkové odpadkové koše.

A jedna z půvabných čínských cvičitelek na mě kýve, abych se přidal. Už nekýve, bere mě za ruku… „Vaše kachna a rolky, pane Petr! Stydnout to všechno,“ slyším křehký hlas zdvořilé paní Monči.

Jsem ve vteřině vzhůru a platím a zvláštně svěží padám ze svého oblíbeného pražského čínského bistra.