Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Svoboda

Máme rádi tvrdá data, grafy a vůbec - je nám dobře v tom našem pravoúhlém světě, kde třeba slovo aminokyselina popisuje přesný vzorec R-CH-NH2-COOH.

Mluvím pak o tom, jak nějaký slavný lékař se zapomene a  napíše do novin, že udělat tady tohle by bylo podle jeho názoru proti všem etickým a morálním principům. A já se nyní ptám studentů – ví prosím někdo z vás, co to jsou etické principy, co to jsou morální principy a případně zda je mezi nimi nějaký rozdíl?

Nebo jiný lékař napíše do jiného časopisu, že provést tuhle věc by bylo naprosto proti jeho svědomí. Aha aha, ptám se studentů, ví tedy někdo z vás, co to přesně je svědomí? Po chvíli se někdo váhavě ozve, no to je takový hlas v člověku.

Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Odpovědnost za správu světa

Když jsem kdesi četl u svaté Kateřiny Sienské, že se cítí osobně zodpovědna za všechno zlo ve světě, přišlo mi to silně patetické, a hodně přitažené za vlasy.

Hlas? ptám se. A kdo volá? A mám vůbec tomu něčemu, co ve mně volá, věřit? Nemůže to být třeba freudovské superego, hlas přísného rodiče ve mně, nemohou to být moje úzkosti a mám opravdu své jednání dospělého člověka nechat řídit něčím tak esoterickým jako jakýmsi hlasem v mém nitru?

A ještě naposled mluví politici o tom, že tahle věc je nemyslitelná, protože by byla proti důstojnosti člověka a jiní politici dokonce loni navrhli zákon o důstojné smrti, ale mysleli tím eutanázii. A zase se ptám studentům, co je to aminokyselina, to ví každý, víte ale, co je to důstojnost? Přece bychom měli vědět, o čem mluvíme! Je důstojnost něco, s čím se každý rodí nebo něco, co během života získávám?

A jestli zrovna eutanázie je důstojnou smrtí, nelze zemřít důstojně třeba doma, nebo v nemocnici nebo v hospicovém zařízení? A pokud ano, proč se návrh zákona o eutanázii jmenuje návrh zákona o důstojné smrti z jiných důvodů než matení čtenáře?

Marek Orko Vácha: Šťastné neúspěchy

Hodně se o nich dnes mluví a jsou dokonce o nich pořádány celé kongresy.

Co hůře, podobně jsme na tom se svobodou. Ano, tou svobodou, kterou má mnoho politických stran v názvu a všechny ve volebním programu. Když se ptám, co to je svoboda, studenti ožijí a dozvím se nejspíše, že to je možnost volby. To je pravda, ale ne celá.

Asi ve všech učebnicích bychom našli rozdělení svobody na ty dvě velké skupiny, svobodu od něčeho a svobodu k něčemu. Svobodu od něčeho si umíme dobře představit – to byl pro nás rok 1989, zvonění klíči, když jsme všichni věděli, co nechceme, vládu jedné strany a jen jednu stranu na volebním lístku.

Marek Orko Vácha: Obrazy, které nenamaluješ, nevzniknou nikdy

Říkám to někdy s trochou ironie našim studentům, že vědci jsou nahraditelní: na co nepřijde naše generace, to objeví generace našich studentů a co neobjeví oni, na to přijdou zase jejich žáci.

Jenomže pak přišla mnohem náročnější léta devadesátá, kdy jsme si zažívali svobodu k něčemu, a náhle jsme zjistili, že spolu s politickou svobodou od komunistického útlaku vznikla i odpovědnost a že svoboda k něčemu je mnohem těžší, protože je tolik možností co dělat, je tolik různých stran, a my se můžeme při politické volbě taky pořádně zmýlit.

A pak v 21. století jsme s ještě větším překvapením seznali, že svoboda není danost vybojovaná jednou provždy a že je velmi jednoduché ji ztratit. Proto je důležité vědět, o čem mluvíme.

Svoboda totiž není deviza, kterou národ získá jednou provždy. Podobně, jako ostatní výdobytky lidského ducha - umění, hudba, poezie - potřebuje cvičení, disciplínu, trénink, určitou pozornou rutinu a pečlivou pozornost k detailu. Není to tedy tak, že svobodní buďto jsme, nebo nejsme. Věci jsou komplikovanější. Svoboda není buď/anebo. Je to proces a my musíme být vůči svobodě velmi pozorní.